Zapomenutý boj československé armády. Tři dny tvrdě bránila Podkarpatskou Rus

15. březen 2019 četba na 12 minut
Československý tank vz. 35 zasažený na Podkarpatské Rusi

Československý tank vz. 35 zasažený na Podkarpatské Rusi

Foto: Repro Wikipedia

V souvislosti s odporem československé armády proti fašistickým vojskům, obsazujícím před 80 lety zbytky Československa, se nejčastěji zmiňuje boj o Czajankova (Čajánkova) kasárna ze 14. března 1939 večer. Úplně stranou pozornosti však zůstávají jednotky Stráže obrany státu a dalších československých armádních útvarů, které v téže době působily na Podkarpatské Rusi. A několik dnů sváděly tvrdé ústupové boje s přesilou maďarského vojska.

FOTOGALERIE

Československý tank vz. 35 zasažený na Podkarpatské Rusi Kolona lehkých tanků, které používala československá armáda Zapadlý obrněný automobil na Podkarpatské Rusi

Příznačné pro obě události, v nichž se českoslovenští vojáci postavili okupujícím vojskům na odpor, přitom bylo to, že navzdory tvrzení Adolfa Hitlera o obsazování československého území až od rána 15. března překročili okupační vojáci hranici okleštěného státu už o den dřív.

Přestřelka u Czajankových kasáren

V případě Czajankových kasáren, nacházejících se v Místku na Ostravsku, byla důvodem obava, aby tuto strategickou průmyslovou oblast neobsadili dřív Poláci. Dne 14. března kolem půl šesté večer proto vstoupila na československé území 8. pěší divize wehrmachtu doprovázená motorizovaným oddílem SS, jejíž první jednotky obsadily zhruba o půl hodiny později v Místku budovu okresního úřadu a policejní stanici.

Další jely dál, až se dostaly k provizorním kasárnám odloučené 13. roty třetího praporu osmého "Slezského" pěšího pluku, vytvořeným z Czajankovy textilní továrny (odtud název Czajankova kasárna). Tady pak došlo ke zhruba hodinovému boji, neboť vojáci z kasáren pod velením kapitána Karla Pavlíka odmítli nechat Němce projít.

Při prvním útoku se Němce podařilo odrazit i přesto, že okupanti do útoku proti kasárnám nasadili obrněný automobil i protitankové dělo, zatímco obránce kasáren tvořili převážně nováčkové vyzbrojení pouze puškami. Zhruba po hodině však na československé straně začaly docházet náboje, proto padl z české strany rozkaz zastavit palbu.

Ani Němci neměli velký zájem v přestřelce pokračovat, protože odporovala deklarovanému "mírovému" charakteru okupace. Německé jednotky tedy obsadily kasárna, ale vůči československým vojákům neuplatnily po složení zbraní žádné represálie a zhruba po čtyřech hodinách je propustily. Velitel obránců Karel Pavlík se později zapojil do protinacistického odboje a dne 26. ledna 1943 byl v Mauthausenu popraven.

Vpád maďarské armády na Podkarpatskou Rus 

V případě Podkarpatské Rusi šlo o jiný problém. Hitler potřeboval ještě před okupací předvést světové veřejnosti důkaz, že se Československo rozpadlo zevnitř. Proto ještě před Emilem Háchou nechal dovézt 13. března do Berlína sesazeného slovenského předsedu vlády Jozefa Tisa, jehož vyzval, aby do 12 hodin 14. března vyhlásil slovenskou samostatnost (Tisovu slovenskou autonomní vládu svrhl krátce předtím právě kvůli této hrozbě Hácha, který 10. března zavedl na Slovensku stanné právo a o den později jmenoval novou slovenskou vládu v čele s Karolem Sidorem. Bylo už ale pozdě, protože státní úřady obsadily Hlinkovy gardy a Sidorova vláda nezískala reálnou moc.)

Tiso se vrátil do Bratislavy 14. března ráno a sdělil Hitlerovo ultimátum slovenským poslancům. K vyhlášení samostatného státu došlo těsně po vypršení Hitlerovy lhůty ve 12:07. 

Německý vůdce ale ve svých plánech nemilosrdného porcování nenáviděné země nezapomínal ani na její nejvýchodnější část. Dne 12. března proto vyzval maďarskou vládu Miklóse Horthyho, ať Podkarpatskou Rus urychleně obsadí. Ta na to přitom v tu chvíli nebyla připravená. 

"Maďaři byli náhlou Hitlerovou výzvou z 12. března 1939 zaskočeni – napětí mezi Maďarskem a Česko-Slovenskem odeznělo a 14. března mělo dojít k finálním jednáním o definitivním průběhu nových hranic," uvádí Radan Lášek z Ústavu pro studium totalitních režimů v článku Obrana podkarpatské Rusi.

Ony zmíněné rozepře mezi oběma zeměmi vládly od mnichovské dohody, které maďarská strana okamžitě využila a začala vznášet nároky na jižní, nejúrodnější část Podkarpatska i Slovenska. Od 10. října 1938 působily na jihu Podkarpatské Rusi teroristické oddíly, cvičené v Maďarsku a provádějící záškodnickou činnost. Střety československých jednotek s těmito záškodníky probíhaly střídavou intenzitou od října 1938 až do března 1939 a vyžádaly si na československé straně kolem dvou desítek životů.

Pod vlivem Hitlerova požadavku nicméně Maďaři zahájili okamžitě přípravy na vojenský vpád a současně předali 13. března ve tři odpoledne pražské vládě ultimátum, podle nějž měly československé jednotky na Podkarpatsku během 24 hodin složit zbraně a vyklidit území.

"Pražská vláda na tuto výzvu odpověděla až následujícího dne pozdě v noci. S vyklizením Podkarpatska souhlasila, ale postupně, aby mohl být evakuován státní personál a mobilní majetek," uvádí Lášek. 

K invazi maďarské armády však 14. března přesto došlo. V šest hodin ráno zaútočily maďarské oddíly z Mukačeva na Podmonastýr a Podhořany. Náhlý útok měl mimo jiné přetnout československým vojákům ústupovou cestu na Slovensko, a namísto toho je zlikvidovat.

Tvrdé boje

Ukvapené přípravy na vpád ale neunikly pozornosti československých zpravodajců a jednotky československé armády se postavily na tvrdý odpor. První velké ztráty způsobila protivníkovi družstva Stráže obrany státu. Tváří v tvář velké přesile sice musela nakonec ustoupit, ale současně dala čas zbylé části československého vojska na Podkarpatsku zkonsolidovat síly.

Toho využil první prapor pěšího pluku, jemuž se podařilo zastavit postup středního proudu maďarského vojska ještě před městem Svaljava, čímž zabránil Maďarům rozdělit Zakarpatsko vedví. Po odražení několika maďarských útoků zde obě strany sjednaly 15. března 1939 klid zbraní s tím, že Čechoslováci vyklidí město do deseti večer - díky rozhodnému vojenskému jednání jim ale zůstala možnost ústupu.

Po stagnaci útoku středního proudu zaútočila maďarská armáda na západě, kde v šest večer 14. března napadla četu Stráže obrany státu, která hájila úsek od slovenské hranice po domaninský most.

Na výrazně slabšího protivníka zaútočilo maďarské dělostřelectvo i přesila pěchoty, přesto však družstvo bránící klíčový domaninský most zadržovalo Maďary téměř celou noc. Jeho příslušníci přitom dokonce dokázali zneškodnit průbojným střelivem nepřátelské kulomety i útočící tančík.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST