Zapomenutý boj československé armády. Tři dny tvrdě bránila Podkarpatskou Rus

15. březen 2019 četba na 12 minut
Československý tank vz. 35 zasažený na Podkarpatské Rusi

Československý tank vz. 35 zasažený na Podkarpatské Rusi

Foto: Repro Wikipedia

V souvislosti s odporem československé armády proti fašistickým vojskům, obsazujícím před 80 lety zbytky Československa, se nejčastěji zmiňuje boj o Czajankova (Čajánkova) kasárna ze 14. března 1939 večer. Úplně stranou pozornosti však zůstávají jednotky Stráže obrany státu a dalších československých armádních útvarů, které v téže době působily na Podkarpatské Rusi. A několik dnů sváděly tvrdé ústupové boje s přesilou maďarského vojska.

Až nad ránem se rozptýlená družstva Stráže obrany státu stáhla od Domaninců údolím říčky Uhu k Onokovcům, kde převzal obranu třetí prapor 36. pluku. Jeho vojáci pak odráželi silné útoky nepřítele po dva dny, čímž umožnily ústup československým jednotkám střední obranné skupiny ze Svaljavy a okolí. Zadní voj, tvořený prvním praporem 36. pluku pod velením štábního kapitána Bohumíra Maříka, se stáhl až 17. března po jedné odpoledne.

Na východě zkomplikovalo izolované skupině československé armády situaci povstání Karpatské Siče, což byla ukrajinská polovojenská pořádková organizace, založená v listopadu 1938 ukrajinskými nacionalisty toužícími vyhlásit nezávislost takzvané Karpatské Ukrajiny. Povstání však ve skutečnosti iniciovala a řídila německá tajná služba Abwehr působící na narychlo zřízeném německém konzulátu v podkarpatském městě Chust. 

V noci z 12. na 13. března se sice vojákům 12. pluku pod velením generála Lva Prchaly podařilo za cenu ztrát dvou mužů a deseti zraněných puč potlačit, ale už 15. března zaútočil na Chust třetí, východní front maďarské armády. 

Útok začal v jednu ráno přepadem dvou družstev Stráže obrany státu, která se po čtyřhodinovém boji stáhla do pozic druhého praporu 45. pluku ve městě Sevluš (dnes Vynohradiv) ležícím na řece Tise. Kolem osmé hodiny ranní se Čechoslováci pokusili o protivýpad a znovudobytí původních pozic družstva, ale byli odraženi - ztratili přitom jeden lehký tank.

Zhruba ve dvě odpoledne se československé jednotky začaly stahovat ze Sevluše do Chustu. Ten pak opustila poslední evakuační kolona 16. března v odpoledních hodinách. V té době už Maďaři odřízli cestu přes Svaljavu, proto východní skupina ustupovala přes Ťačovo a Marmarošský Sighet do spojeneckého Rumunska. 

Cestou její kolony ještě několikrát napadli sičovci, kteří se snažili zmocnit zbraní a evakuaci znemožnit, Čechoslováci je však pokaždé v přestřelkách odrazili. Většina vojáků československé východní skupiny se dostala přes rumunské hranice do pěti odpoledne 16. března, někteří jednotlivci je přešli ještě v ranních hodinách následujícího dne.

Jako úplně poslední překročil hranice do Rumunska oddíl bránící město Bočkov (dnes Velký Bočkov), ležící v okrese Rachov na pravém břehu Tisy, která tvoří hranici s Rumunskem. Ten opustil někdejší československé území až 21. března.

"Jednodenní stát"

V souvislosti s Karpatskou Sičí je třeba také zmínit, že se stala hlavní ozbrojenou složkou takzvané nezávislé republiky Karpatská Ukrajina, kterou 15. března 1939 vyhlásila vláda nově zvoleného "prezidenta Karpatské Ukrajiny" Augustina Vološina. Ta svolala na odpoledne zasedání zemského sněmu, který schválil rozhodnutí o vystoupení Karpatské Ukrajiny z česko-slovenské federace.

Vološin však, přestože o to usiloval, nezískal pro svůj krok vojenskou a diplomatickou podporu Německa a selhala i jeho žádost o podporu ze strany Rumunů - poslal sice do Bukurešti telegram, v němž Rumunsku nabídl možnost vojenského obsazení "své" země a zřízení rumunského protektorátu, rumunská vláda mu však na něj nikdy neodpověděla.

"Po ústupu Čechoslováků Maďaři obsadili prakticky bez odporu celé území Podkarpatska a jednodenní existenci nového státečku tím ukončili. Na obsazeném území nastala honba na členy Karpatské Siče a současně i na Rusíny, kteří aktivně podporovali československé jednotky při obraně Podkarpatska. V prvních dnech okupace proběhly na mnoha místech masové popravy; jen v Chustu byly v noci z 16. na 17. března 1939 postříleny stovky zatčených a jejich těla byla naházena do Tisy," popisuje Lášek.

De iure se Karpatská Ukrajina udržela ještě dva dny - oficiálně zanikla 18. března. V následujících letech bylo v maďarských koncentračních táborech popraveno na čtyři tisíce až pět tisíc sičovců. 

Čechoslováci se nedali zadarmo

O tvrdosti a rozhodnosti československého odporu vůči maďarské agresi svědčí také výčet ztrát na obou stranách, který dokládá mimořádnou bojeschopnost československých jednotek. Přestože čelily obrovské přesile jak početní, tak materiální, zaznamenaly během ústupových bojů menší ztráty než protivník.

"Odhaduje se, že za tři dny velice úporných ústupových bojů měli naši vojáci 40 mrtvých a asi 120 zraněných. Je to však skutečně pouze odhad. U českých vojáků jména známe, dohledali jsme je. Jenže po jejich boku bojovali mnozí Slováci a Rusíni. U těch je už dohledávání velmi těžké, protože je narozdíl od českých občanů protektorátní úřady nedohledávaly," uvedl v jedenáct let starém Historickém magazínu České televize badatel Vojenského historického ústavu Jindřich Marek. Právě z těchto důvodů najdeme u počtu československých padlých i nižší a vyšší odhady, pohybující se v rozmezí od 16 do 70 mužů.

Podobná nejistota panuje i ve zhodnocení ztrát na maďarské straně, nepochybné ale je, že byly vyšší. "Maďaři sice oficiálně přiznali pouze 72 mrtvých, dva nezvěstné a 240 zraněných. Jenže jakmile sestavujete mozaiku z jednotlivých bojových úseků, věříte více válečným novinářům na maďarské bojové straně. Ti tvrdili, že Maďaři měli minimálně 200 mrtvých a několik set zraněných. To se mi zdá mnohem pravděpodobnější," dodal pro ČT Marek.

Po druhé světové válce se Podkarpatská Rus, o níž se v roce 1939 tak tvrdě bojovalo, stala součástí Sovětského Svazu…

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST