Budu střílet! Před 45 lety se ozbrojený muž pokusil unést britskou princeznu

20. březen 2019 četba na 14 minut
Princezna Anna při návštěvě novináře Briana McConnella v nemocnici, kde byl hospitalizován se střelným zraněním, které utrpěl, když ji bránil

Princezna Anna při návštěvě novináře Briana McConnella v nemocnici, kde byl hospitalizován se střelným zraněním, které utrpěl, když ji bránil

Foto: Profimedia

Bylo 20. března 1974 kolem osmé hodiny večer, když před Buckinghamským palácem v Londýně zablokoval limuzínu britské princezny Anny bílý Ford Escort. Muž, který z něj vystoupil, držel v každé ruce zbraň a byl pevně rozhodnutý Annu unést. Počítal s tím, že bude střílet, a také střílel. Nepočítal ale s obětavou pomocí celé řady lidí kolem. Ani s pevnými nervy samotné princezny.

V té chvíli se už na místo sbíhali další policisté a přibližovali se z různých stran. Princezna Anna si všimla, že jejich přítomnost střelce znervóznila. Znovu se rozhodla jednat.

"Tak běž už!" zavelela pevným hlasem útočníkovi. "Teď máš ještě šanci!"

Zabralo to. Ball začal konečně utíkat.

Jak a proč to udělal?

Útočník se daleko nedostal. Jeho úprk z místa činu už v té chvíli sledoval policista Peter Edmonds, který zaslechl Hillsovu vysílačku a na místo dorazil vlastním vozem právě ve chvíli, kdy Ball, stále držící pistoli, zabočil do Parku Svatého Jakuba. Edmonds se rozběhl za ním, a když se mu dostal za záda, přehodil mu přes hlavu kabát, povalil ho na zem a konečně zatkl.

Při vyšetřování vyšlo najevo, že pachatel si už předem pronajal dům ve slepé uličce v Hampshire, pět mil od Královské vojenské akademie v Sandhurstu, kde sloužil Annin manžel a kde také oba žili.

Únos Ball od začátku plánoval tak, aby se jeho cílem stala celebrita z královské rodiny. Princezna Anna pravděpodobně přilákala jeho pozornost svou okázalou svatbou s Phillipsem, byť ten byl na rozdíl od ní jen obyčejným kapitánem britské armády. Oba se setkali díky společnému zájmu o jezdecký sport - princeznu Annu označila BBC v roce 1971 díky jejím jezdeckým úspěchům za Osobnost sportu roku 1971 a Phillips byl členem jezdeckého týmu, který o rok později vybojoval zlato na olympijských hrách v Mnichově.

Jejich svatební obřad přilákal dva tisíce hostů a dalších pět set milionů ho shlédlo v přímém přenosu na televizních obrazovkách, což byla podle amerického deníku The New York Times do té doby největší televizní sledovanost nějaké svatby vůbec.

Akci samu pak pachateli zjednodušil fakt, že o účasti princezny Anny na charitativní akci Buckinghamský palác předem veřejně informoval. Třebaže tedy nevěděl, kudy se bude limuzína s princeznou vracet, věděl, odkud a kdy bude odjíždět - a nebyl pro něj problém ji jiným vozem sledovat.

Auto použité k únosu si najal pod jménem John Williams, v němž policie později našla dvoje pouta, lék na uklidnění Valium tranquilizers (s rizikem vzniku závislosti) a dopis s žádostí o výkupné, který Ball adresoval britské královně. V nesouvislém a zmateném textu kritizoval královskou rodinu a žádal, aby mu vyplatila dva miliony liber v pětilibrových bankovkách, které měla královna uložit do dvaceti odemknutých kufrů na palubu letadla mířícího do Švýcarska. V opačném případě hrozil zastřelením Anny. Peníze prý chtěl věnovat Národní zdravotní službě, tedy veřejně financovanému systému britského zdravotnictví.

Také vyšlo najevo, že Ball neměl práci a trpěl duševní chorobou, což bylo zřejmě hlavní příčinou jeho jednání. Tisk začal samozřejmě okamžitě spekulovat, jak mohl nezaměstnaný, duševně nemocný člověk provést na vlastní pěst docela dobře naplánovaný pokus o únos, a navíc do něj nemálo investovat. Uvažovalo se proto, že zřejmě nebyl sám a někdo v pozadí akci řídil.

To nahrálo různým teroristickým bojůvkám, jež v tu dobu ve světě působily. Dva dny po incidentu dostala redakce listu The Times of London dopis, v němž se k odpovědnosti přihlásila skupina, která si říkala Marxisticko-leninské aktivistické revoluční hnutí. Scotland Yard ale jakékoli spojení mezi ní a Ballem odmítl.

Další novináři zase poukázali na podobnost slibovaného Ballova "donátorství" britských zdravotnických služeb s případem americké levicové teroristické organizace Symbionese Liberation Army, která o měsíc dřív unesla dceru tiskového magnáta Hearsta Patricii Hearstovou a požadovala, aby její rodina složila "miliony dolarů na potraviny určené hladovějícím Kaliforňanům". Ani zde se však neprokázala žádná souvislost.

"Neexistuje žádný náznak, že šlo o něco jiného než o osamocený čin jednotlivce," uvedl v britském parlamentu závěr vyšetřování tajemník královské rodiny Roy Jenkins. Parlament poté odsouhlasil, že všechny podrobnosti zjištěné šetřením zůstanou důvěrné. Na veřejnost se tak dostaly až 1. ledna 2005, kdy je vydal Britský národní archív na základě takzvaného "pravidla 30 let", podle nějž mohou být třicet let staré vládní dokumenty zveřejněny.

Buckinghamský palác vydal navíc krátce po události prohlášení, že královská rodina "nehodlá žít v kleci odolné kulkám". Jedním z jeho iniciátorů byla zřejmě sama princezna Anna, jež si nadále cenila svého soukromí, i když uznala, jaké měla štěstí, a osobně poděkovala všem mužům, kteří se podíleli na její záchraně.

"Byl to jeden útočník, být jich tam víc, mohlo to celé dopadnout jinak," uvedla pak v jednom z pozdějších rozhovorů, kde se zmínila i o tom, že největší nebezpečí představují právě takoví osamělí vlci, kteří mají dost finančních zdrojů na to, aby podobný zločin připravili.

Další osudy únosce i hrdinů

Po víc než roce od svého činu, 4. dubna 1975, stanul Ian Ball před soudem. Přiznal se k obvinění z pokusu o únos i z opakovaného pokusu o vraždu - všichni čtyři zranění muži naštěstí jeho střelbu přežili. Jeho právník argumentoval klientovou duševní nemocí a sám Ball znovu přečetl u soudu prohlášení, že svým činem "chtěl upozornit na nedostatek zařízení pro léčbu duševních nemocí v rámci systému Národní zdravotní služby".

Byl odsouzen k doživotní internaci v psychiatrickém zařízení Broadmoor. V roce 1983 napsal jednomu z britských poslanců, že celý pokus o únos byl podvod, který vedl k jeho nespravedlivému uvěznění, ale na svobodu se nedostal. V roce 2016 se pak za jeho propuštění opětovně přimluvili signatáři petice "Spravedlnost, ne pomstu", podle nichž byla celá Ballova akce "jen zoufalým voláním o pomoc" duševně nemocného člověka, a jeho další držení v ústavu i po 41 letech léčení označili za "státní pomstu". Také však bezvýsledně.

Princezna Anna si i se svým manželem vrátili hned druhý den po útoku ke svému každodennímu životnímu stylu: Phillips dál cvičil kadety akademie a oba nadále excelovali v jezdeckém sportu. Žili spolu dalších 18 let a narodily se jim dvě děti, Peter a Zara. V dubnu roku 1992 však Anna opět překvapila britskou veřejnost (a nepříjemně zaskočila královskou rodinu), když se se svým prvním mužem rozvedla a ještě koncem téhož roku se znovu vdala: vzala si o pět let mladšího kapitána námořnictva Timothyho Laurence.

Všechny muže, kteří při snaze zabránit Anninu únosu nasadili své životy, vyznamenala osobně britská královna Alžběta II. Inspektor Beaton obdržel Jiřího kříž, nejvyšší britské civilní vyznamenání za odvahu, policejní konstábl Michael Hills a boxer Ronald Russell dostali Jiřího medaili, druhé nejvyšší britské vyznamenání za statečnost, řidič Annina vozu Alexander Callender, novinář John Brian McConnell a policista Peter Edmonds byli dekorováni Medailí za udatnost a Glenmore Martin Královniným čestným uznáním za odvážné jednání. 

V roce 2006 se Ronald Russell v jednom rozhovoru o tomto okamžiku zmínil a připomněl osobní královnina slova, která uslyšel při předávání: "Medaile je od královny Anglie. Děkuje vám matka Anny."

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky