Historie

Zdeňka Šimáková: Byla to hrůza, když Němci přijížděli na motorkách do centra

23. květen 2018 četba na 6 minut
Zdeňka Šimáková.

Zdeňka Šimáková.

Foto: DENÍK/ Dimír Šťastný

/ROZHOVOR/ Zdeňka Šimáková se narodila v Mladé Boleslavi. V pěti letech se pak s rodiči přestěhovala do Prahy. Na dobu, kdy Evropu sužoval teror a válka, vzpomíná dodnes. Nejkrásnější den v životě, kdy si s milujícím partnerem řekli své ano, totiž prožila právě tehdy. A když všude okolo lidé pod tíhou bojů o moc umírali, ona přivedla na svět život nový. V roce 1943 se jí totiž narodila dcera.

Museli jste skončit?

Nejdřív v roce 1955 přišli, abychom se s obchodem zapojili, ale manžel řekl, že oni mu na podnikání nic nedali, takže se zapojovat nebudeme. Naše jednání jim vadilo, tak nás přestěhovali do postranní ulice, kde nás lidé tak snadno nenašli. Vydrželi jsme tam rok. Známá za námi později přišla s tím, že komunistům vadíme i takhle stranou a že si na nás časem něco najdou, tak by bylo lepší, abychom ten obchod zavřeli.

Co jste udělali?

Dodělali jsme zakázky, které byly rozdělané, a s podnikáním v roce 1960 skončili. Vybavení jsme přestěhovali ke švagrovi na vesnici a byl konec.

Měli jste potom problém sehnat práci?

Manžela nechtěli zaměstnat v žádném kožešnictví kvůli tomu, že se odmítl zapojit. Můj otec byl ale zaměstnaný u Janečka v továrně. Tam se dělali motorky. Ten Janeček měl v Anglii nějakého známého pana Wanderera a ten mu dal tip, že by mohl dělat motorky. Chtěl ale, aby jeho jméno bylo použito ve značce. Takže Janeček plus Wanderer se rovná Jawa. A otec tam dostal i manžela.

A vy?

Já pracovala v oděvní službě, ale bylo to velmi špatně placené a přitom hodně náročné. Původně jsem si chtěla zařídit svoji výrobu, ale když manžel viděl, jak je to bídně placené, tak jsme právě začali dělat kožešnictví, kde jsem mu pomáhala. V továrně se pak podařilo sehnat místo i pro mě.

Od šatů ke strojům?

To je docela rozdíl… Dělala jsem jemnou mechaniku polovodičů. Byla jsem tam ohromně spokojená. Původně jsem plánovala tam být rok, ale vydržela jsem tam dvanáct roků. Byla jsem tam i v době, kdy přijeli Rusové, měla jsem směnu.

Oživila se ve vás vzpomínka na rok 1938?

No, opět jsme to zjistili z rádia. Ale nebylo to vůbec podobné druhé světové válce. U Němců jsme dopředu věděli, co bude a co od nich můžeme čekat. Rusové nás ale za války osvobodili a po více než dvaceti letech se tu objeví takhle. Přitom to předtím vypadalo tak nadějně, protože bylo vše uvolněnější. Hrály se i písničky, které byly do té doby zakázané.

Co si tehdy lidé mezi sebou říkali?

Naše vedoucí v továrně byla komunistka. My se koukali z oken, jestli něco uvidíme, ale ona na nás přes celou tu ohromnou halu zavolala, ať se vrátíme k práci. Lidé se zase zavírali doma. Zaplať pánbůh, že zase odjeli.

Jaká atmosféra vládla potom?

Bylo vidět, že mají lidé menší strach, ale žilo se stejně. Co jiného se dalo dělat. Pak ale přišel rok 1989, který byl pro nás velkým a milým překvapením. Sledovali jsme davy mířící z Albertova do centra. Říkala jsem si, že do toho jde vždy mládež a študáci. Václava Havla jsme znali, ale nenapadlo by nás, že zrovna on bude novým prezidentem. Všude vládlo nadšení, protože komunisté, šli jak se říká, od válu.

Domov pro seniory HájePříspěvková organizace založená hlavním městem Praha. V domově jsou seniorům poskytovány komplexní sociální služby. Podporují tam soběstačnost klientů, pomáhají jim zprostředkovat kontakt se společenským prostředím a obnovovat či upevňovat komunikaci s rodinou. To vše na adrese K Milíčovu 734/1, Praha 4 Háje.

V seriálu Příběhy pražských pamětníků každou sobotu přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz a www.praha.eu. Tento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky