Ze skladiště brambor je chlouba Třebíče. Synagoga slaví 20 let

28. září 2017 četba na 4 minuty
Interiér Zadní synagogy před rekonstrukcí.

Interiér Zadní synagogy před rekonstrukcí.

Foto: Deník / Redakce

Zadní synagoga je jednou z hlavních dominant židovské čtvrti i jednou z nejnavštěvovanějších třebíčských památek. Většinu minulého století však sloužila jako skladiště. Svoji nynější zrekonstruovanou podobu získala až v polovině devadesátých let, kdy se také v září 1996 otevřela poprvé veřejnosti.

Zadní synagoga byla postavena ke konci 60. let 17. století. V polovině 19. století však došlo k náboženskému a národnostnímu uvolnění a bohatší židovské obyvatelstvo se mohlo začít stěhovat do jiných částí města, případně i mimo Třebíč. Již na začátku 20. století tak začala být synagoga nadbytečná. Těm, kteří v židovské čtvrti zůstali, stačila Přední synagoga na Tichém náměstí.

FOTOGALERIE

Interiér Zadní synagogy před rekonstrukcí. Dnes slouží synagoga k pořádání řady kulturních akcí, často spojených s židovskou tématikou a kulturní tradicí. Dnes slouží synagoga k pořádání řady kulturních akcí, často spojených s židovskou tématikou a kulturní tradicí.

V polovině 20. let minulého století začala synagoga sloužit jako skladiště pro Subakovu koželužnu. Po druhé světové válce se navíc z asi tří set židovských obyvatel vrátila do Třebíče pouze desítka.

„Po válce přešla synagoga do majetku národního podniku Ovoce a zelenina, který tam skladoval především brambory. Protože brambory vyžadují, aby prostředí bylo alespoň minimálně ošetřované hygienicky, tak to jednou za čas vystříkali vápnem. Pamatuji, když tam ještě ležely zbytky shnilých brambor volně na podlaze, omítka byla rozpraskaná a vápenné krusty, které tam byly nastříkané, byly zčásti opadané. Z vnitřního zařízení nezbylo vůbec nic a na ženskou galerii vedlo provizorně stlučené schodiště,“ vzpomíná radní a první porevoluční starosta Třebíče Pavel Heřman.

Začátky záchrany unikátní památky se datují již do konce osmdesátých let. Tehdy byl vypracován projekt na její obnovu. Po změně režimu tak již byla její rekonstrukce v běhu. „Zabezpečovala se proti vlhkosti a radonu, zpevňovalo se narušené zdivo. Vybudoval se spojovací krček, nynější recepce, ve které je infocentrum, a vybudovaly se nové schody na ženskou galerii,“ popsal Heřman.

Původní plány však počítaly s tím, že synagoga bude vymalovaná bílou barvou. Při stavbě došlo k oloupání vápenného nátěru a ukázalo se, že tam prosvítá původní výmalba. Začala tedy padat otázka, zda se ji nepokusit zrestaurovat. „Na jedno léto jsme najali restaurátorku, která provedla sondy. A zjistila, že výmalba je prakticky po celé ploše, takže by stálo zato vápno odkrýt a synagoze vrátit její původní charakter,“ sdělil Heřman.

Financování ze státních peněz však již s dalšími náklady nepočítalo. Renovace výmalby navíc přišla na čtyři a půl milionu korun, což v polovině devadesátých let nebyly malé peníze. Vypadalo to tedy, že město bude muset sáhnout do vlastní kapsy. Zaplatit obnovu výmalby se nakonec podařilo i díky čtyřicetimilionovému úvěru od kongresu Spojených států, který město získalo na renovaci židovské čtvrti.

Další kontroverzí v původních plánech byla snaha umístit do synagogy napevno dané kostelní lavice. „Byl jsem silně proti tomu, aby se tam stavěly. Prostory, mající takovýto charakter, není dobré zacpat napevno daným mobiliářem. Nyní se židle sklopí a máte volný prostor, který je mnohem flexibilnější. Navíc ani nevíme, jak původní lavice vypadaly. Renovovat něco, co neznáme, je špatně,“ vysvětlil tehdejší starosta.

Ten se musel vypořádávat při rekonstrukci synagogy a židovské čtvrti i s dalšími nečekanými a absurdními komplikacemi. „Někdo si vymyslel, že se sousední hospoda zastrčí o metr z uliční čáry, a protože tam je pevná skála, tak ji začali odstřelovat. Bez ohledu na to, že vedle měli cennou památku, která se celá třepala. Šel jsem se tam podívat a ze synagogy padaly kusy omítky. Já jsem jim říkal: Nedělejte to. Zvolíme jiný způsob. Děláme to, kvůli synagoze a ona nám mezitím spadne!“ vyprávěl.

K zastavení výbuchů však nedošlo. „Vytočil jsem se a šel za dotyčným zaměstnancem radnice, který za to byl zodpovědný. Dohodli jsme se na ukončení pracovního poměru. I takové situace se stávaly,“ doplnil Heřman.

I přes všechny komplikace se nakonec podařilo před dvaceti lety synagogu otevřít pro veřejnost a dodnes slouží kulturním a vzdělávacím akcím. „Myslím si, že nakonec se ji podařilo dostat do takové podoby, že se za to nemusíme stydět,“ uzavřel radní.