Dvacet čtyři jednolůžkových a tři dvoulůžkové pokoje, všechny s vlastním sociálním zařízením a TV. Barevné stěny i závěsy, na chodbách plno květin a obrazů, také třeba knihovna, kuchyňka, klec s andulkami, místnosti pro zdravotnický personál i malá kaple. U vchodu kavárna, venku bezbariérová zahrada uzpůsobená i pro slunění pacientů upoutaných na lůžko, taktéž koupelna s velkou vanou zařízená pro každodenní hygienu nechodících. Uprostřed objektu atrium, kde se pořádají například koncerty.

#galerie|3795347#

Byl by to jistě i hezký penzion, ale toto není místo určené k rekreaci. Tak totiž ve zkratce vypadá Hospic Dobrého pastýře v Čerčanech na Benešovsku. Do osm let starého objektu na okraji středočeského městečka přicházejí lidé umírat. Nejde tedy ani o nemocnici, ani LDN či domov důchodců.
Obdobných speciálních lůžkových zařízení zaměřených na hospicovou paliativní péči, kde s klienty v poslední fázi života mohou na pokoji přebývat ve dne i v noci jejich blízcí, je v Česku už 17. Jsou ve většině krajů, lidé však o jejich existenci často ani nevědí, nebo se domnívají, že je těžké se do nich dostat. To ale není pravda, kupříkladu v Čerčanech se na uvolněné lůžko čeká v průměru jen sedm dnů.

Co je hospic

Hospicové hnutí vzniklo v Anglii. Vychází z úcty k životu a k člověku jako jedinečné, neopakovatelné bytosti. Hospic je zdravotnicko-sociální zařízení, které slouží k péči o nevyléčitelně a těžce nemocné osoby, tedy k tzv. paliativní péči. Hlavním účelem hospiců je maximálně zlepšit kvalitu života v jeho závěrečné fázi a umožnit důstojné umírání.

Autor: Dotyk.cz

Relativně dostupné jsou i mobilní hospice, jejichž zdravotnické týmy – na rozdíl od kamenných hospiců – poskytují péči nevyléčitelně nemocným v domácím prostředí, přičemž jsou taktéž připraveny pomoci 24 hodin denně, 7 dnů v týdnu. „U nás lidé čekají na přijetí v průměru čtyři dny," říká Marek Uhlíř, ředitel pražského domácího hospice Cesta domů. Terénní služby jsou ale zatím dostupné jen na zlomku území republiky. Třeba celé západní Čechy jsou v tomto směru pustinou.

Domácích hospiců by mohlo být daleko více, kdyby se k nim zdravotní pojišťovny nechovaly macešsky, dnes jsou totiž víceméně závislé jen na darech od soukromých osob a firem. České zdravotnictví tak v tomto směru funguje proti vůli většiny občanů. Podle průzkumů totiž plných 80 % lidí touží zemřít doma, mezi svými blízkými. Jen 20 % je to ale dopřáno.

Autor: Dotyk.cz

Léčba, která spíše ubližuje

Procházíme čerčanským hospicem, průvodce nám dělá zdejší ředitel Jiří Krejčí. Muž, který kdysi vystudoval VŠE a působil v byznysu, ale práce mu prý nedávala valný smysl, potom byl s Člověkem v tísni v Namibii a Pákistánu, až nakonec před pěti lety našel svou vysněnou práci zde. „Myslím, že mě to neskutečným způsobem posunulo. Pokud jste několik hodin denně nucen se zabývat otázkami kolem umírání, každého to musí změnit," poznamenává během prohlídky.

Domácích hospiců by mohlo být daleko více, kdyby se k nim zdravotní pojišťovny nechovaly macešsky.

Pootevřenými dveřmi v prvním patře vidíme jednu z pacientek v družném hovoru se zdravotní sestrou. Komunikace s pacienty je naprosto zásadní, stejně jako péče o to, aby netrpěli bolestí a ani jinak zbytečně nestrádali.

Většina obyvatel českých hospiců jsou onkologičtí pacienti. Dostávají se do nich z nemocnic v pokročilé fázi choroby, nebo ze svých domovů, pokud už rodina nezvládá péči a neexistuje pro ně možnost využití domácího hospice. Cílem tedy už není uzdravení, ale klidné a pokojné odcházení, aby lidé nebyli třeba zatěžováni zbytečnou (marnou) léčbou. A to je nejen podle ředitele Krejčího, ale i dalších lidí z hospicového hnutí vlastně jeden z vážných problémů českého zdravotnictví. Že „léčba" v nemocnicích často probíhá i tehdy, kdy je tím lidem v terminálním stádiu života spíše ubližováno.

„Těch důvodů je jistě víc. Aby se nemocnice uživila, potřebuje ‚obložnost‘. Pak se může stát, že nemocného na akutním lůžku drží ještě v době, kdy pro něho už nic smysluplného nemůže udělat. To je samozřejmě špatně, nemocný už nemá sílu se bránit a nezastane-li se ho a nezakročí jeho rodina, zemře tam, kde nechtěl," poznamenává v rozhovoru pro týdeník Dotyk lékařka Marie Svatošová, zakladatelka českého hospicového hnutí (viz text Hospic je třeba budovat od lidí). Důvodem ale může být i to, že sami muži a ženy v bílých pláštích nejsou v tomto směru dobře vzděláni, nebo rodina netuší, že pro jejich blízké existuje i „plán B".

Snaha některých nemocnic udržet si pacienty na lůžkách co nejdéle, vede k tomu, že průměrná doba, kterou tráví pacient v českém hospici, v poslední době poklesla. Třeba v Čerčanech to bylo loni jen 32 dnů, když v roce 2015 to bylo 38 dnů (celkový počet pacientů přitom narostl). Odborníci přitom říkají, že délka pobytu by měla být alespoň 6 týdnů, aby hospicová péče splnila svůj psychoterapeutický účel.

Není to ale zdaleka jediný problém, kterému české hospice čelí, některé jsou obecného rázu. „Potýkáme se s nedostatkem lékařů ochotných pracovat v hospicovém prostředí, a je tu také málo lékařů s atestací z paliativy. Obecně povědomí lékařů z různých oborů o hospicové péči není dostatečné, i když se situace postupně zlepšuje," poznamenává Jan Jursa, ředitel hospice ve Frýdku-Místku.

Dva kraje bez kamenného hospice

Jak už bylo v úvodu řečeno, 21 let od otevření prvního hospice v Červeném Kostelci je v Česku nyní v provozu 17 lůžkových hospiců. A to s kapacitou 474 lůžek. Zdá se to být už dostatečný počet. Co se týče plošného pokrytí, reálně lůžkový hospic totiž chybí už pouze v kraji Karlovarském a na Vysočině. V prvním případě se přitom profiluje skupina kolem paliativního oddělení LDN v Nejdku s šancí přerodit se v hospic. Na Vysočině zase vysvitla možnost, že jihlavský Spolek pro lůžkový hospic Mezi stromy dostane do užívání jeden z místních objektů a do konce roku 2018 tam také vznikne kamenný hospic.

Světová zdravotnická organizace přitom uvádí (a zkušenosti českého hospicového hnutí prý potvrzují), že na každých 100 tisíc obyvatel stačí 5 lůžek, k čemuž se už naše země blíží. „Je to ale jako postačující za předpokladu zajištěné sítě domácích hospiců. A zde je potíž," zdůrazňuje Robert Huneš, ředitel Hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích a zároveň prezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče. Domácích hospiců, které se starají o umírající v jejich přirozeném domácím prostředí, je totiž velmi málo, působí jen asi na třetině území.

Budova čerčanského hospiceFoto: hospic-cercany.cz

Lůžkový hospic je sice asi daleko příjemnější místo k umírání než průměrný český špitál, přičemž všechny služby pro umírající jsou v bezprostřední blízkosti, ovšem pro mnohé pacienty je to stále jen náhražka, nikoliv skutečný domov.

Jak Robert Huneš uvádí, domácí hospice nejsou ukotveny v české legislativě a zdravotní pojišťovny se k tématu staví povětšinou „tmářsky". „Přestože si pacient celý život platí zdravotní pojištění, pojišťovna je mu ochotna při umírání zaplatit dražší péči v nemocnici, ale péči levnější, psychosociálně vhodnější a přitom stejně či více erudovanou doma nikoli. Domácí hospice jsou tak většinou odkázány na dárce, granty či nenárokové dotace," poznamenává prezident asociace hospiců, který zasedá i v etické komisi ministra zdravotnictví. Domácích hospiců je v ČR kolem dvaceti, vedle nich existuje i několik dalších subjektů poskytujících domácí hospicovou péči.

Mapka kamenných hospiců s dojezdovou vzdáleností Autor: Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče

Nahnutý pilotní projekt?

Nechuť zdravotních pojišťoven financovat domácí hospicovou péči měl zlomit testovací pilotní projekt, který loni v dubnu ve spolupráci s devíti českými domácími hospici spustila VZP. Všechny další zdravotní pojišťovny z projektu ještě před jeho spuštěním vycouvaly, zřejmě vyčkávají, nakolik se vše osvědčí. Na jednoho pacienta a jeden den dostávají poskytovatelé péče od pojišťovny částku v průměru srovnatelnou s tím, kolik pojišťovny platí za totéž kamenným hospicům (cca 1300 Kč na pacienta a den). To je zhruba i tolik, kolik se platí za pacienta, který leží v LDN, ačkoliv péče je vlastně neporovnatelná.
Původně měl pilotní projekt VZP skončit na konci roku 2015, nakonec bylo rozhodnuto o jeho prodloužení. Pojišťovna do něj vložila 15 milionů korun a letos v lednu deklarovala, že je připravena částku i navýšit, aby mohl testovací provoz probíhat ještě celý letošní rok a mohlo se do něj případně zapojit i více klientů (původně byl určen jen pro 350 až 400 lidí).

Pojišťovna ve spolupráci s dalšími subjekty tak nyní na zmíněném vzorku umírajících lidí zkoumá, nakolik se domácí hospicová péče liší od péče v jiných zařízeních, kde se starají o pacienty se stejnými diagnózami. A je zřejmé, že podstatnou roli budou hrát náklady na péči.

Už v polovině letošního roku měla VZP vypracovat hodnotící analýzu, jak se vše osvědčilo, a případně rozhodnout, zda bude v podpoře domácích hospiců pokračovat i příští rok. „Nakonec byl tento termín z technických důvodů posunut na konec září," říká pro týdeník Dotyk mluvčí VZP Oldřich Tichý.

Komunikace s pacienty je naprosto zásadní, stejně jako péče o to, aby netrpěli bolestí a ani jinak zbytečně nestrádali.

V hospicovém hnutí panuje teď značná nervozita, byť to oficiální představitelé nedávají navenek znát. „Pilotní program je v běhu, jeho výstupy nejsou známy, takže se k němu zatím nelze kvalifikovaně vyjádřit. Ideálním modelem pro domácí hospicovou péči naše asociace chápe takový systém, který bude oddělen od ostatních odborností, ukotvený v legislativě a hrazen z veřejného zdravotního pojištění. Pro pacienta to bude systém přívětivý, pro stát levnější," říká již citovaný Robert Huneš, šéf Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče.

Obavy z budoucnosti neskrývá zakladatelka hospicového hnutí Marie Svatošová. „V pilotním projektu jsou vážné trhliny. Bohužel autoři před spuštěním projekt nekonzultovali se zkušenými poskytovateli hospicové péče, sdruženými v asociaci. I když výsledky známy nejsou, je už dnes jasné, že takto nastavená domácí hospicová péče by byla dražší než lůžková a to nebude pro ‚dobré hospodáře‘, tedy zdravotní pojišťovny, akceptovatelná," obává se Marie Svatošová.

Kaple čerčanského hospiceFoto: hospic-cercany.cz

„Ještě větší problém ale vidím v tom – opět ve shodě s asociací – v přemrštěných personálních požadavcích na týmy mobilních hospiců. Pokud by byly závazné, domácí hospicová péče by se mimo velké městské aglomerace, tedy pro 60 až 70 procent obyvatel, stala nedostupnou," je přesvědčena Marie Svatošová.

Naznačuje také, že Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče má alternativní návrh řešení. „Já pevně věřím, že zdravý rozum zvítězí a posuneme se konečně o kus dál," neskrývá zakladatelka hospicového hnutí naději.

Jako Němci, Rakušané a Švýcaři

„Pokud si někdo vezme kalkulačku k ruce, stále věřím, že nemůžeme dopadnout hůře než jiná zdravotnická zařízení. U nás jsou náklady na jednoho pacienta a den 1900 korun. Je ale třeba brát v potaz, že se staráme o pacienty, kteří by za normálních okolností neleželi v LDN, kde péče vychází na 1300 korun, nýbrž na akutních lůžkách v nemocnicích nebo na JIP či ARO, kde jsou náklady mnohonásobně vyšší, často i v desetitisících korun na jeden den," argumentuje Marek Uhlíř z pražského domácího hospice Cesta domů. Nejstarší domácí hospic v Česku, který se projektu VZP taktéž účastní, přičemž není členem hospicové asociace, se například loni v každý okamžik staral v průměru o 16 umírajících lidí, včetně dětí. Poskytuje také například zdarma konzultační služby rodinám, také odlehčovací služby, pomoc pozůstalým, provozuje hojně navštěvovaný portál Umírání.cz a disponuje půjčovnou zdravotnických pomůcek.

Autor: Dotyk.cz

Peníze od VZP tvoří v Cestě domů momentálně jen asi desetinu rozpočtu na zdravotní péči, vše ostatní stále hradí hlavně soukromí donátoři. Podle ředitele Uhlíře by Česko mělo usilovat o to, aby se dostalo na roveň Rakouska a Německa, kde služeb domácích hospiců využívá asi desetina umírajících. U nás je to podle něj zatím jen asi setina (1600 lidí ročně za celou republiku, když každý rok u nás zemře přes 100 tisíc lidí). „Divím se například, že se tohoto tématu zatím neujala žádná politická strana, v rámci krajských voleb by to bylo ideální," nechápe Marek Uhlíř.

Cílem už není uzdravení, ale klidné a pokojné odcházení, aby lidé nebyli třeba zatěžováni marnou léčbou.

A tak je VZP na jednu stranu chválena za to, že jako jediná pojišťovna našla po mnohaletém přešlapování vůbec odvahu „umírání doma" částečně podpořit, zároveň panuje obava, že i ona se nakonec k této věci postaví zády.

„Ideální stav pro ČR je síť lůžkových hospiců v poměru jeden hospic na jeden kraj. A tato síť by měl být doplněna sítí domácích hospiců v rozložení zhruba jeden hospic na jeden okres. Jedna forma bez druhé formy funguje obtížně. Obrazně řečeno, jsou to dvě plíce jednoho organismu," poznamenává Robert Huneš, prezident hospicovové asociace. „Hovoříme-li se sousedy v Rakousku či Švýcarsku, tak nám závidí síť a kvalitu našich lůžkových hospiců. My bychom naopak měli následovat jejich zkušenosti a úspěchy v domácí hospicové péči," zdůrazňuje prezident.