Je nějaký rozdíl ve focení, když před vámi stojí český a zahraniční herec?
Ne, herci jsou stále jenom herci. Počítají s tím, že když přijedou na festival, budou obklopeni fotografy. Rozhodující je, zda se vám v těch několika málo okamžicích podaří s nimi navázat kontakt. Dnes není vůbec těžké herce vyfotografovat, fotografové mají velké teleobjektivy, ale celkem jiné jsou snímky, které vzniknou po spolupráci mezi fotografem a hercem. Čím jsou herci důležitější a lepší, tím jsou většinou vstřícnější. Nejhorší jsou „béčkoví" herci, kteří jsou zakomplexovaní.
Tvrdíte o sobě, že neumíte anglicky. Jak tedy s herci komunikujete?
Po slovensky s nimi hovorím. Ono je to jedno. Většinou mi nakonec porozumí. Vezmu ho za ruku, někam ho odvedu a nějak se to nakonec většinou podaří. Pokaždé je to nové dobrodružství.
Stejná metoda platí i na hollywoodské celebrity, jako je třeba Danny DeVito, který do Varů zavítal v roce 2007?
Danny DeVito byl jeden z nejúžasnějších. Křikla jsem na něj, aby si sundal brýle, a on mi od té doby, kdykoli mě uviděl, něco před objektivem předvedl. Nebo Antonio Banderas. Z něj měli všichni velký strach. Když jsme poprvé vešli do hotelu Pupp, všude stály nastoupené kuchařky, úřednice a slečinky a dívali se na něj. Tak jsem ho hodila mezi ně. Holky se mohly zbláznit a on byl úžasný. To ale nejde s každým, musíte to vycítit.
Moskevské zocelení
V Karlových Varech jste začala fotit už v roce 1968. Vzpomenete si na první festivalovou fotku?
To byl Tony Curtis (americký herec například z filmu Někdo to rád horké – pozn. redakce). Dopoledne byl takový brunch. Ani jsem na něj neměla pozvánku, ale nějak mě tam propašovali. Nikdy předtím jsem při takové příležitosti nedržela foťák v ruce, měla jsem katastrofické technické vybavení, neměla jsem třeba ani expozimetr. Pak Curtis řekl, že je z Košic, tak jsem na něj začala hovořit maďarsky a on mi rozuměl, protože se doma bavili taky maďarsky.
Až do konce 80. let se filmový festival v Karlových Varech ob rok střídal s tím moskevským. V čem byl sovětský svátek filmu jiný?
V Moskvě bylo všechno utajené. Nemohl jste dopředu vědět, kdo přijel, ve kterém hotelu je ubytovaný, v akreditacích měli nepředstavitelný nepořádek. Někteří z těch západních herců si mysleli, že je to útok proti jejich osobě, ale to byl standard.
Často se mě lidé ptají, jak je možné, že mám i dnes ve svém věku (nar. 1931 – pozn. redakce) pořád sílu a energii fotografovat. Ale kdo zažil Moskvu, ten dostal takové školení, že vydrží hodně.
Archivní fotky Zuzany Mináčové z festivalu v Karlových VarechAutor: Archiv
Slunce je hlavní
Spočítala jste, kolik fotek už máte v archivu z Karlových Varů?
Ne. Ale pamatuji si každou fotografii, kterou jsem udělala.
Zbývá vám vůbec čas zajít se podívat na nějaký film?
Na to nemám čas. Původně jsme byli jen dva oficiální fotografové, teď už je nás sedm. Jeden jde na golf, druhý na tiskovku, třetí na premiéru, čtvrtý jde čekat na letiště...
Ale fotíte předpokládám na digitání zrcadlovkou?
Fotím na digitál. Máte díky němu v podstatě neomezené možnosti cvakat a výsledky jsou také velmi kvalitní. Ačkoli základem fotografování je, že je jedno slunce, a to je hlavní světlo. Když dáte dvě světla z boku, jedno zezadu, další shora, narušíte úplně všechno a lidé pak vypadají hrozně.
Velký profil Zuzany Mináčové, která si prošla Osvětimí a patří mezi průkopnice portrétní fotografie v Česku i na Slovensku, přinesl Dotyk 9/2013, najdete jej ZDE.
Fotografka Zuzana Mináčová s herečkou Jiřinou Bohdalovou na 51. ročníku festivalu ve VarechAutor: KVIFF