"Bez dějin židovské a německé menšiny nelze psát o historii Prahy. Tyto skupiny byly etnicky oddělené, ale etnické hranice byly vědomě i nevědomě překračovány. I přes vyhrocený nacionalismus se například v meziválečné Praze projevovaly v každodenním fungování města neformální vztahy a porozumění."

Zaznělo to na debatě nakladatelství NLN, uspořádané u příležitosti letošního ročníku veletrhu Svět knihy v Praze. Veletrh se koná od 11. do 14. května na pražském Výstavišti a věnuje se tématu Genius loci v literatuře/M(ě/i)sto v hlavní roli.

Debata se zaměřila na otázku, jak se na Geniu loci Prahy projevilo historické soužití několika národů, jak se dá využít fenomén městského prostoru pro historický výzkum a proč jsou i židovské dějiny důležitou součástí všeobecných dějin Prahy. Diskusi vedly autorky nových knih o židovské Praze Martina Niedhammerová a Ines Koeltzschová spolu s historičkou Kateřinou Čapkovou a s vedoucí projektu "Praha sdílená a rozdělená" Zuzanou Schreiberovou.

Projekt Praha sdílená a rozdělená navazuje na knihu Ines Koeltzschové s obdobným názvem (Praha rozdělená i sdílená). "Projekt se věnuje kulturní Praze v minulosti. Pořádáme například pro školy přednášky na téma uprchlíků před nacismem. Vím, že pro studenty bývá šok dozvědět se, že v Praze například existovala silná německá menšina. Neuvědomují si, že tu německá menšina ve 30. letech spoluvytvářela určité prostředí," uvedla na debatě Zuzana Schreiberová.

Koeltzschové kniha, která se věnuje meziválečné Praze, vznikla na základě výzkumu dat z tehdejší úřední statistiky, komunální politiky, intelektuální veřejnosti a populární kultury. Na těchto datech sleduje, jak Pražané nakládali s vlastními skupinovými představami o jiných skupinách, kde se jednotlivé národnostní skupiny střetávaly a kde naopak bariéry padaly.

"Vždy mi vadilo, že se Židé a nežidé prezentovali jako ostře oddělené vrstvy. Zjistila jsem, že v historických pramenech často nacházím metafory popisující pražskou společnost jako ostře rozdělenou - šlo o slova jako ghetto, čínská zeď. Na druhé straně se v nich objevuje také idealizace vzájemného soužití, která se projevuje ve slovech jako mosty a symbióza. Nikdo přitom tento rozpor nevysvětlil," uvedla Koeltzschová.

I demografické statistiky meziválečné Prahy o zastoupení Židů a Němců v pražské populaci podle ní vždy zahrnují určitý podkontext spočívající v tom, jak daná statistika vykládala společnost. Na druhé straně údaje z tehdejší komunální politiky i z kulturního a intelektuálního života ukazují, že i přes vyhrocený nacionalismus se v každodenním fungování města objevovalo vzájemné porozumění a že v některých veřejných oblastech života nehrála etnická příslušnost vůbec roli.

"V roce 1930 se v Praze odehrály demonstrace proti tehdejšímu německému filmu, které ukazovaly na to, že společnost už je ostře rozdělená. Na druhé straně etnická příslušnost vůbec nehrála roli, když se podíváme na to, kdo na co chodil do kina. Na Václavském náměstí se setkávaly všechny skupiny a zábavu si vybíraly spíš podle sociální příslušnosti a podle financí, v žádném případě ne podle etnicity. Demonstraci organizovala jen jedna skupina," popisuje jeden z fenoménů meziválečné Prahy spisovatelka.

Právě na fakt, že Praha fungovala historicky jako multijazykové a multikulturní centrum, poukazuje i doprovodný vzdělávací projekt Praha sdílená a rozdělená, který běží aktuálně ve školách i přímo v pražských ulicích.

"Jedním z našich programů jsou komentované procházky po Praze a komentované promítání dobových filmů. Sledujeme přitom místa, kde se všechny skupiny, česká, německá i židovská, setkávaly. Dělali jsme třeba procházku nazvanou Pražské kavárny, která mapuje společný život českých, německých i židovských intelektuálů. Dalším tématem bylo korzo Václavského náměstí. To fungovalo podobně jako dnešní multiplexy: byla zde kina s obrovskými sály, do nichž chodily bez rozdílu všechny národnostní skupiny a potkávaly se zde," říká organizátorka projektu Schreiberová.

Podle ní v meziválečném období už víc než polovina židovského obyvatelstva v Praze žila jinde než v tradičních židovských čtvrtích . "V Praze žilo už víc než 35 tisíc Židů. Ti, kteří přicházeli, se častěji usazovali na periferiích, které s rozvojem města přestávaly periferiemi být, například na Vinohradech nebo na Smíchově. Přesto se udržuje stereotyp, že Židé žili v centru a že proto byli všichni bohatí. Důležitou roli jako centrum českého národa i jako centrum zábavné kultury hrálo právě Václavské náměstí. Byly tam luxusní biografy, ale našel se tam i kulturní prostor pro ty chudší. Proto bylo toto náměstí tak důležité," konstatuje Koeltzschová.

"V první polovině 19. století byla Praha multijazykové město, mluvilo se tu nejen česky a německy, ale i jidiš, hebrejsky a latinsky. Deset procent obyvatelstva tvořili Židé, Praha byla tedy největší židovské město v Evropě. V knize zaznamenávám několik reálných míst v Praze, kde docházelo k vzájemnému setkávání a prolínání jednotlivých etnických skupin: jde o dnes už neexistující Jeruzalémský ostrov na Vltavě na úrovni dnešního Karlína (jde o ostrov, který byl později spojen s pevninou, pozn. red.), o Žofín, o Templ v Dušní ulici (dnes Španělská synagoga, pozn. red.) nebo třeba o smíchovskou vilu Portheimka," dodává Martina Niedhammerová, autorka knihy o pražských židovských elitách v 19. století, nazvané Jen pro peníze?.

Vydávání knižní série Židé-dějiny-paměť začalo v listopadu 2015 knihou Michaela L. Millera Moravští Židé v době emancipace, pak následovala kniha Michala Frankla a Miloslava Szabó o vzniku Československa a souvisejícím antisemitismu (Budování státu bez antisemitismu?), načež přišly už zmíněné knihy o židovské Praze. Další kniha by se měla věnovat opomíjenému tématu výzkumu vesnických Židů v širším středoevropském kontextu.