Krvavé Velikonoce. Před 630 lety došlo k nejhoršímu středověkému českému pogromu

18. duben 2019 četba na 7 minut
Středověký pogrom (na obraze je zachyceno vyvraždění Židů ve Štrasburku v roce 1349)

Středověký pogrom (na obraze je zachyceno vyvraždění Židů ve Štrasburku v roce 1349)

Foto: Wikimedia Commons

"Léta 1389. V neděli na Velikú noc Židé v Praze jsou zbiti a spáleni," zapsal do svých Pamětí Mikuláš Dačický z Heslova. Strohá věta je připomínkou největšího středověkého pogromu na Židech spáchaného v českých zemích, k němuž došlo 18. dubna 1389, za vlády Václava IV. Zahynula při něm většina obyvatel tehdejšího pražského židovského města.

FOTOGALERIE

Středověký pogrom (na obraze je zachyceno vyvraždění Židů ve Štrasburku v roce 1349) Vraždění štrasburských Židů na dobovém vyobrazení Jiné vyobrazení středověkého pogromu

Morová rána, která v letech 1348 až 1350 zasáhla velkou část západní Evropy, vyvolala masovou hysterii, jež brzy přešla k vraždění Židů. Asijský dýmějový a plicní mor se šířil z námořních lodí prostřednictvím blech z nakažených krys, v očích tehdejších lidí byl ale děsivým božím trestem, ranou dopadající za něčí viny. Strach z "černé smrti" působil jako katalyzátor davového hněvu, jenž se ve středověku téměř vždy zaměřoval na jediného viníka - na Židy. A protože skutečná příčina nemoci nebyla známa a lidská psychika má od pradávna sklon vidět za neznámým zlem konkrétní zlovolnou příčinu, byli Židé obviňováni, že tráví vodu ve studních. Jejich vraždění tak postupovalo Evropou souběžně s tím, jak se šířila nákaza - z Francie do Porýní a dál na východ.

Praha centrem aškenázské kultury

Českým zemím se největší pogromy západního rozsahu v té době vyhnuly až na dvě výjimky (v roce 1349 došlo k velkému pogromu ve Vratislavi, která byla tehdy českým městem, a v roce 1350 k vyvraždění všech Židů v Chebu, kde dav zaútočil po kázání tamějšího minoritského mnicha. Za zmínku přitom stojí, že stejně jako později v roce 1389 v Praze, i v Chebu došlo k pogromu o Velikonocích - důvodem bylo nejspíš to, že během těchto křesťanských svátků rostla nenávist vůči Židům, protože se připomínala jejich "vina na ukřižování Spasitele", a navíc se Velikonoce střetávaly s židovským svátkem Pesach).

Jinak však byli "čeští Židé" oproti západní Evropě v celkově větším bezpečí, zejména díky tomu, že českým zemím se tehdejší morová epidemie do značné míry vyhnula.

Tyto okolnosti vedly k tomu, že většina zbylých, zvlášť německých Židů, kteří přežili vraždění, zamířila na východ. Kulturní centrum aškenázských Židů, jež se původně nacházelo v oblasti severní Francie, Porýní a západního Německa, se tak přesunulo do Čech, na Moravu a především do Polska a Litvy. V Čechách se jedním z nejvýznamnějších center aškenázské kultury stala Praha, konkrétně židovská obec přiléhající ke Starému Městu.

Po smrti Karla IV. a nástupu jeho syna se nejdřív zdálo, že se bude židovská situace v Čechách vyvíjet jako doposud, tedy pro Židy relativně příznivě. Karel IV. je po upevnění své moci chránil, byť zejména ze zištných důvodů jako svůj majetek a zboží, s nímž mohl obchodně nakládat. V pozdějším období své vlády se dokonce snažil upravit jejich právní postavení a podporoval i jejich nové osídlení (na druhé straně už v roce 1349 sám inicioval protižidovský pogrom v říšském Norimberku, kde v té době teprve budoval své postavení římského krále, a byl navíc zadlužen - přičemž své dluhy se rozhodl splatit právě z toho, že svým věřitelům přiřkl majetek pobitých Židů a jejich vraždění předem pardonoval). 

Jeho syn Václav IV. nicméně v českých zemích pokračoval v politice, která byla k Židům vstřícná, dokonce jim počátkem své vlády udělil právo ohradit svou pražskou obec a uzavřít ji šesti branami. Ani to ale nakonec nepomohlo. 

Židy upalovali zaživa

Důvodem útoku proti židovskému osídlení byla údajně zpráva, že Židé házeli kameny na kněze nesoucího eucharistii (hostii a víno používané při svatém přijímání) nemocnému. Podle jiných zdrojů vyvolal pogrom židovský chlapec, který hodil nějakou nečistotu na kříž v křesťanském velikonočním procesí, případně se ho dotkl, a tím ho znesvětil.

Tyto zprávy však byly s největší pravděpodobností falešné (dnes bychom mohli říct fake news) a objevily se až později, aby zpětně "ospravedlnily" násilí. Skutečným důvodem mohla být kromě fanatismu pražských kazatelů také slábnoucí pozice Václava IV. coby panovníka, protože ten už v té době začínal před svými vladařskými povinnostmi upřednostňovat lovy a pitky, a dostával se do opakovaných sporů s vyšší šlechtou i s arcibiskupem Janem z Jenštejna. V době pogromu pobýval pravděpodobně mimo Prahu a tažení proti Židům mohlo být způsobem, jak opět zpochybnit jeho autoritu coby krále - šlo totiž o útok na jeho "majetek". 

V každém případě došlo k tomu, že ozbrojený dav, vedený jistým "Johanem" či "Ješkem Čtverhranným", zaútočil na židovskou čtvrť. A nastal masakr.

"V jedno tratoliště všechna krev se slila oné doby jarní, osmého dne našeho svátku Vykoupení. Tak jako ty nekvašené chleby byli jsme páleni a jako beránek obětní. Tehdy zchvátila nás hrůza, neboť jsme zaslechli hanebná ostouzení," napsal později o pogromu, v němž zahynul i jeho otec, židovský básník, rabín a lékař Avigdor ben Jicchak Karo (jeho životní příběh připomněl před časem Český rozhlas). 

Většina židovského obyvatelstva byla během jediného dne povražděna, jejich domy vyrabovány, obě židovské synagogy byly vypáleny (lidé, kteří se ukryli uvnitř, přitom nedostali šanci odejít) a dav zdevastoval i židovský hřbitov. "Kterýkoli dům vám ukážu, je plný nejpřednějších Židů: podpalte a spalte je," zavelel prý podle středověkých latinských textů, známých pod souhrnným označením Pašije pražských Židů, Ješek Čtverhranný a dav ho zřejmě neváhal poslechnout. 

Jako odhadovaný počet obětí bývá nejčastěji uváděno číslo tři tisíce, podle badatele a člena Evropské asociace pro židovská studia (European Association for Jewish Studies) Daniela Soukupa je ale tento odhad nerealistický a vyplývá zřejmě ze špatného pochopení údaje z kroniky Dietricha Engelhusa. Skutečný počet zavražděných mohl činit zhruba 750 osob. I tak ale představoval bezmála zánik veškeré židovské komunity v tehdejší Praze.

(Dietrich Engelhus byl německý kronikář, který v roce 1389 v Praze studoval, později pak přesídlil do saského Erfurtu, kde působil na tamější univerzitě. Zanechal po sobě světovou kroniku v latinské a německé verzi a řadu menších kronik a teologických textů, pozn. aut.) 

Král Václav IV. se po návratu do Prahy postavil k pogromu podobně "pragmaticky", jako to v případě potřeby uměl jeho otec. Potrestal sice jeho iniciátory, ale majetek povražděných Židů si ponechal…