"Habán, sofort na kanclaj," zavelel prý 28. října 1918 ve vojenské věznici na Hradčanech německý dozorce, který měl právě službu v druhém poschodí. Jeho slova platila vyučenému zámečníkovi "bezvýrazného, skoro blbého obličeje" s odulými rty, kterému přezdívali Habán právě pro jeho vysokou postavu.

"Co mně chtějí?" dotázal se dlouhán dozorce.

"Nefim. Pefél je pefél, z každý cimry jeten hódný manik dolu na kanclaj musí pšijit," pokrčil rameny dozorce, že rozkaz je rozkaz a padlo to právě na Habána.

V "kanclaj" (strážní místnosti) už byli shromážděni i "reprezentanti" z ostatních cel. Občas se v ní odehrávaly nehezké scény, kdy vězně na pokyn z vedení strážní mlátili. Tentokrát však správce věznice Slavík nevypadal, že by chtěl dát k něčemu podobnému rozkaz. Naopak si prý nervózně odkašlal a prohlásil: "Jménem národního výboru jsme volnou Československou republikou, hm. Provolejte se mnou, bratři, hm, hm slávu naší Československé republice."

Pak vězňům oznámil, že byli vybráni, aby v celách uklidnili případné rozbouřené vášně a pomohli aspoň na čas udržet pořádek, než dojde k postupnému propouštění. Jeho slova ovšem vyvolala přesně opačný účinek. Sotva vybraní zástupci cel oznámili novinu, euforie se nedala udržet, a při první vycházce na vězeňský dvůr (k níž někteří dozorci trochu napomohli) zamířilo celé osazenstvo věznice rovnou k východu. Dvacet rumunských strážných, byť mělo ostře nabito, východ otevřelo a vzdalo mizejícím vězňům čest. Habán zamířil domů na Žižkov.

Bohém a předchůdce squatterů

Tak na svůj 28. říjen vzpomínal v prvním díle vlastního životopisu, vydaném vlastním nákladem v roce 1920, František Sauer alias Franta Sauer alias Franta Habán ze Žižkova (kteroužto přezdívku si zvolil i jako titul pro tuto knihu). Žižkovský bouřlivák, spisovatel, divadelní ochotník, zámečník a člověk dalšího devatera profesí. Kromě toho, že se stal oblíbenou a slavnou postavou pražské bohémy, se několikrát pozoruhodným a rozporuplným způsobem zapsal do českých dějin.

František Sauer byl sedmé z osmi dětí negramotných rodičů Jana Sauera a matky Barbory, rozené Hájkové. Podle vlastních slov se od dětství živil vším možným: prodával po hospodách ředkvičku, cukroví, preclíky, s tátou později párky. Své vzdělání ukončil po několika propadnutích ve druhém ročníku měšťanské školy a vyučil se zámečníkem. I pak ale dělal, co se právě naskytlo: agenta prodejce u různých firem, zástupce pojišťoven a (opět podle vlastních slov) také pašeráka. Do vězení se dostal kvůli válečné šmelině s tabákem a s cukerinem.

Po vzniku republiky se svým divokým způsobem života nepřestal. Za svůj dávný ideový i praktický vzor by ho například mohli považovat dnešní squatteři - podle vlastních vzpomínek totiž údajně organizoval na Žižkově spolek Černá ruka, který bez okolků zabavoval prázdné byty, skladiště, obchody a dokonce i nevěstince a biografy, a pak prý do nich nastěhovával nebydlící. (Takhle ho zmiňuje například "dělnický román" Anna proletářka spisovatele Ivana Olbrachta, ve kterém Sauer zajistí hlavní hrdince - služce Anně přicházející do Prahy z venkova - na Žižkově byt.)

Původní majitelé se prý nahlas ozvali jen málokdy, protože spolek si vybíral hlavně majetek válečných zbohatlíků a lichvářů, kteří měli strach, aby veřejnost na příčiny jejich náhlého poválečného zbohatnutí nepřišla.

Názorově se "Franta Habán" nejdřív hlásil spíš k sociální demokracii, kde byl nějakou dobu i členem, později vzhledem ke svým postojům spíš k anarchistům. Byl také blízkým přítelem spisovatele Jaroslava Haška a v letech 1921 a 1922 vydal spolu s ním první sešitové vydání jeho Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války (první a druhý díl). Sauer zajistil pro vydání prvního dílu potřebný kapitál a po získání prostředků z jeho prodeje přesvědčil Haška, aby psal pokračování.

Nakladatelská činnost ho ovšem úplně zruinovala, takže se opět začal živit, jak se dalo: mimo jiné zkusil práci zřízence pohřebního ústavu. Zahrál si i v několika prvních zvukových českých filmech, ale moc šťastně jeho kariéra nedopadla. Při natáčení snímku Ze soboty na neděli režiséra Gustava Machatého z roku 1931 zranil dva statisty a rozbil reflektor a nádobí celkem za 1751 korun (hrál zpívajícího opilce).

Poté se objevil v menších roličkách ve filmech Poslední bohém (1931, role rakouského tajného policajta), Miláček pluku (týž rok, role rakouského feldvébla) a Skalní ševci (opět rok 1931, role nedohledatelná). Emil Artur Longen, který Skalní ševce natočil, věnoval Sauerovi písemnou vzpomínku "Filmová kometa vzplála".

Mariánský sloup šel k zemi omylem

Dne 3. listopadu 1918 se František Sauer poprvé zapsal do "velkých dějin" nového Československa, když zorganizoval stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí.

Pomník dal postavit roku 1652 císař Ferdinand III. jako symbol vítězství Pražanů nad Švédy roku 1648 k oslavě Panny Marie. Šlo o dílo sochaře Jiřího Bendla, mistrovsky vytesané z jednoho kusu. Sauer byl ale jako řada dalších Pražanů mylně přesvědčen, že je připomínkou bělohorské bitvy a že tedy přímo symbolizuje následnou "třísetletou porobu" českého národa ze strany Habsburků.

A tak začal uvažovat, jak by u příležitosti první porevoluční velké národní demonstrace, která ten den začala právě na Bílé hoře, odkud se její účastníci přesunuli na Staroměstské náměstí, stržení sloupu zapůsobilo.

"Kdyby ti lidé porazili tenhle sloup hanby, nebylo by to sice pražádné hrdinství, ale alespoň jaksi čin, jistě větší než začmárávání německých firem," prohlásil podle vlastních vzpomínek o den dřív před přáteli na náměstí.

"Myslíš, Franto, ten Mariánský sloup?"

"Copak je tu jiný? Nebo myslíš, že ten od elektriky je sloup hanby?"

"To je těžká věc, na vrcholku je panenka Maria, a ta přece uznáš sám, že ta za nic nemůže."

"Přece jsi snad slyšel, že byl ten sloup postaven na potupu národa."

Od slov nebylo u Sauera daleko k činům, takže vzápětí vytvořil plán: navštívil správce žižkovského obecního dvora a velitele tamějších hasičů Hodana a představil se mu jako delegát Národního výboru pověřený Václavem Klofáčem a Karlem Kramářem, aby zařídil stržení sloupu. Hodan jako příznivec obou politiků nebyl proti, načež ho Sauer požádal o četu hasičů, vybavených žebříkem a dlouhým provazem, která by se odpoledne 3. listopadu dostavila na Staroměstské náměstí.

Hasiči, vedení dokonce Sauerovým dobrým kamarádem Zedníčkem, skutečně dorazili a podle pokynů začali připravovat celou akci - Sauer neváhal obelhat ani svého přítele Zedníčka. Lidé přihlížející nadcházejícímu dílu zkázy se rozdělili v názorech. Část se snažila hasičům v jejich činnosti zabránit, část mu fandila, takže se kolem sloupu strhla menší potyčka. Na poslední chvíli dorazila v automobilu i skutečná delegace z Národního výboru, tu ale Sauer zaměstnal tím, že jí sdělil, že sloup spadne právě na místo, kde jejich auto stojí. Zatímco to řešili, hasiči dokončili svou práci a mariánský pomník se zřítil. Na zemi se roztříštil na několik kusů.

Vyvolalo to následné ostré novinářské přestřelky i rozhořčení, ale monument se už slepit nedal.

Sauer skončil kvůli tomuto činu v roce 1924 u soudu, kde se hájil, že nechtěl sloup poškodit, pouze odstranit z vlasteneckých důvodů. Soud označil čin za promlčený.

Bitva na Vítkově skončila katastrofou

V roce 1920 dostal Sauer v Říhově kavárně v Harantově ulici na Žižkově při řeči s Haškem další nápad: co takhle inscenovat přímo na Vítkově slavnou bitvu Žižkových husitských oddílů se Zikmundovou křižáckou přesilou? Bitva by se konala u příležitosti 500. výročí bitvy na Vítkově 14. července 1920 a posílila by národního ducha.

Nápad tehdejší společnost hodně zaujal, díky čemuž dostaly její přípravy nečekaný spád. Záštitu nad představením převzal dokonce první československý ministr národní obrany (už zmíněný Václav Klofáč, vůdčí osobnost českých národních socialistů). Mecenáši projektu se stala řada úředních míst i spolkových organizací.

To s sebou přineslo bezmála barnumskou výpravu. Kromě starých krojů i zbraní získali organizátoři dokonce dvě stě koní od vojenského jezdectva, přichystáno bylo i padesát žebřiňáků a fasuňků upravených jako husitská vozba.

Za představitele husitů byly vybrány čety legionářů, potíž ale byla v tom, že nikdo nechtěl představovat křižáky – dlouhým osobním přesvědčováním prý Franta nakonec získal dělníky ze žižkovské Kapslovny, továrny, kde se původně vyráběly střelné zápalky pro lovecké a později vojenské zbraně a od roku 1827 zapalovadla z bílého střelného prachu.

Bitva dostala kromě velkolepé výpravy i realistické kulisy. Na vrcholku kopce tak byla znovu postavena husitská pevnůstka v podobě roubeného srubu a kolem ní byly podle spisovatele Václava Cibuly dokonce znovu vykopány obranné příkopy. „Praha prožívala den slávy: na střechách a v oknech vlály prapory, muziky vyhrávaly, na přilehlá návrší se od časného rána hrnuly zástupy diváků z Prahy i z venkova,“ zaznamenal atmosféru bitevního dne Václav Cibula v knize Pražské figurky.

Den byl ale mimořádně horký až tropický, takže řada bojovníků obou stran už od rána zaháněla žízeň v žižkovských a jiných lokálech. Krátce po poledni vyrazila vozba s četnými bojovníky od Obecního domu k Žižkovu. Do kroku jim k tomu hrály pochody od Karla Hašlera. Na Ohradě organizátoři bojovníky rozdělili: křižáci zamířili do Karlína na vojenské cvičiště, husité obsadili temeno vrchu a opevnili se v připraveném srubu. Začátek bitvy pak oznámil dělový výstřel.

Roztočily se kamery filmařů. Křižáci na koních se pohnuli z místa a za doprovodu bubnů a polnic stoupali do strání žižkovského vrchu. Podle scénáře měli dosáhnout opevnění, zinscenovat spolu s představiteli husitů krátkou bitvu, a pak se obrátit na útěk. Ale všechno se vyvíjelo trochu jinak.

Obránci srubu vzali totiž bitvu trochu moc vážně, vypřáhli koně a pustili proti křižákům těžké vozy. Dělníci z Kapslovny si nedali tak prudký útok líbit, takže se přihnali k palisádě a začali zhurta dobývat srub.

Sauer sám o průběhu bitvy ve své knize napsal: „Nastal řev k nevypsání, bratr Čech řval na Zikmunda do ochraptění: ,Karle, zaraž tu bandu, kam se tam hrneš, to máš prohrát, vole.‘ Ale císař nedbal křiku a hnal se po Žižkovi, kterého viděl stát s palcátem na voze. Úplně rudý v obličeji přiklusal až k vozu a řval na Žižku: ,Teď si to s tebou vyřídím, ty lumpe, já ti dám vyhazovat mě z vinárny!‘ A sekl po Žižkovi vší silou dřevěným kopím... Císařské vojsko zle řádilo mezi husity, padaly rány hlava nehlava, rozléhal se nářek a křik všech bojovníků, až konečně husité vzali do zaječích...“

Vřava strhla i diváky, takže vznikla všeobecná rvačka. Ta poplašila koně, kteří začali shazovat jezdce.

V tu chvíli údajně vystoupila podle scénáře na zvláštní vyvýšenou tribunku poblíž srubu divadelní herečka Růžena Nasková a začala recitovat hrdinskou pasáž z Libuše. Nerecitovala však dlouho, protože si všimla, že filmaři se už dávno dali na útěk a že vřava nabývá na prudkosti i síle.

Výsledky celé bitvy byly zdrcující: tři sta tisíc korun škody, dvacet koní si zlámalo nohu a muselo být utraceno. Byly zničeny četné divadelní kostýmy a zbroj a rozbity použité vozy. Výtěžek ze vstupného činil dvanáct tisíc korun, takže vznikl značný schodek.

Celá akce nakonec opět skončila u soudu. Sauerovi byla uložena pořádková pokuta ve výši 20 tisíc korun, kterou však údajně nikdy nezaplatil.

Koncem druhé světové války byl Franta Sauer zatčen pro šíření spisů T. G. Masaryka a převezen do Terezína. Na jaře 1945 ho propustili s tuberkulózou, na kterou o dva roky později, 26. března 1947, také zemřel. Před smrtí vykonal generální zpověď v klášteře františkánů u kostela Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí. Zemřel v nemocnici Pod Petřínem opatřen posledním pomazáním a před smrtí prý litoval svého stržení Mariánského sloupu a prosil kněze za odpuštění.