Nepovedená bitva i stržení sloupu. Žižkovský bohém Sauer se zapsal do dějin

26. březen 2019 četba na 13 minut
Stržený sloup

Stržený sloup

Foto: archiv

"Odpusťte mi, že jsem nechal strhnout Mariánský sloup. Je mi to líto," prosil kněze v pražské nemocnici Pod Petřínem vysoký vyzáblý tuberák se smrtí na jazyku. Nedlouho poté vydechl naposled. Zemřel na prahu doby, do níž už se nehodil. Bylo 26. března 1947 a oním zesnulým byl někdejší slavný žižkovský bohém Franta Sauer.

Bitva dostala kromě velkolepé výpravy i realistické kulisy. Na vrcholku kopce tak byla znovu postavena husitská pevnůstka v podobě roubeného srubu a kolem ní byly podle spisovatele Václava Cibuly dokonce znovu vykopány obranné příkopy. „Praha prožívala den slávy: na střechách a v oknech vlály prapory, muziky vyhrávaly, na přilehlá návrší se od časného rána hrnuly zástupy diváků z Prahy i z venkova,“ zaznamenal atmosféru bitevního dne Václav Cibula v knize Pražské figurky.

Den byl ale mimořádně horký až tropický, takže řada bojovníků obou stran už od rána zaháněla žízeň v žižkovských a jiných lokálech. Krátce po poledni vyrazila vozba s četnými bojovníky od Obecního domu k Žižkovu. Do kroku jim k tomu hrály pochody od Karla Hašlera. Na Ohradě organizátoři bojovníky rozdělili: křižáci zamířili do Karlína na vojenské cvičiště, husité obsadili temeno vrchu a opevnili se v připraveném srubu. Začátek bitvy pak oznámil dělový výstřel.

Roztočily se kamery filmařů. Křižáci na koních se pohnuli z místa a za doprovodu bubnů a polnic stoupali do strání žižkovského vrchu. Podle scénáře měli dosáhnout opevnění, zinscenovat spolu s představiteli husitů krátkou bitvu, a pak se obrátit na útěk. Ale všechno se vyvíjelo trochu jinak.

Obránci srubu vzali totiž bitvu trochu moc vážně, vypřáhli koně a pustili proti křižákům těžké vozy. Dělníci z Kapslovny si nedali tak prudký útok líbit, takže se přihnali k palisádě a začali zhurta dobývat srub.

Sauer sám o průběhu bitvy ve své knize napsal: „Nastal řev k nevypsání, bratr Čech řval na Zikmunda do ochraptění: ,Karle, zaraž tu bandu, kam se tam hrneš, to máš prohrát, vole.‘ Ale císař nedbal křiku a hnal se po Žižkovi, kterého viděl stát s palcátem na voze. Úplně rudý v obličeji přiklusal až k vozu a řval na Žižku: ,Teď si to s tebou vyřídím, ty lumpe, já ti dám vyhazovat mě z vinárny!‘ A sekl po Žižkovi vší silou dřevěným kopím… Císařské vojsko zle řádilo mezi husity, padaly rány hlava nehlava, rozléhal se nářek a křik všech bojovníků, až konečně husité vzali do zaječích…“

Vřava strhla i diváky, takže vznikla všeobecná rvačka. Ta poplašila koně, kteří začali shazovat jezdce.

V tu chvíli údajně vystoupila podle scénáře na zvláštní vyvýšenou tribunku poblíž srubu divadelní herečka Růžena Nasková a začala recitovat hrdinskou pasáž z Libuše. Nerecitovala však dlouho, protože si všimla, že filmaři se už dávno dali na útěk a že vřava nabývá na prudkosti i síle.

Výsledky celé bitvy byly zdrcující: tři sta tisíc korun škody, dvacet koní si zlámalo nohu a muselo být utraceno. Byly zničeny četné divadelní kostýmy a zbroj a rozbity použité vozy. Výtěžek ze vstupného činil dvanáct tisíc korun, takže vznikl značný schodek. 

Celá akce nakonec opět skončila u soudu. Sauerovi byla uložena pořádková pokuta ve výši 20 tisíc korun, kterou však údajně nikdy nezaplatil.

Koncem druhé světové války byl Franta Sauer zatčen pro šíření spisů T. G. Masaryka a převezen do Terezína. Na jaře 1945 ho propustili s tuberkulózou, na kterou o dva roky později, 26. března 1947, také zemřel. Před smrtí vykonal generální zpověď v klášteře františkánů u kostela Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí. Zemřel v nemocnici Pod Petřínem opatřen posledním pomazáním a před smrtí prý litoval svého stržení Mariánského sloupu a prosil kněze za odpuštění.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky