Znáte takové to klausovsko-zemanovské „Já vám to říkal?" Asi takhle by dnes reagovali Italové na slova českého premiéra Bohuslava Sobotky, který se při nedávné návštěvě ve Vídni nechal slyšet, že na očekávané zintenzivnění přílivu migrantů ze severní Afriky do Evropy přes Libyi „by se měla připravit Severoatlantická aliance, měli bychom být připraveni posílit Frontex na moři mezi Itálií a Afrikou".

Právě posílení programu Frontex (viz Co je to Frontex) na obranu vnější hranice Evropské unie je totiž to, po čem Italové již léta volají. Dosud se jim však dostávalo spíše nezájmu, nebo naopak výtek, že si země neumí hlídat své hranice. Jak je ale dobře vidět v Řecku, v případě exodů biblických rozměrů to dost dobře nejde. Troufnu si dokonce říct, že i Německo by v takových podmínkách mělo problém to zvládnout.

V Lybii se není s kým dohodnout

Do jaké míry je naše vnímání reality ovlivněno médii, dokazuje fakt, že jakmile záběry z přeplněných člunů, které se snažily se dostat z Libye do Itálie, zmizely z obrazovek, jako by přestal existovat celý italský problém. Přesto se příliv ze severní Afriky nezastavil, pouze těch pár stovek kilometrů otevřeného moře mezi Sicílií a Afrikou je během zimy mnohem hůře dostupných než tzv. balkánská cesta.

Koncem března italská pobřežní stráž zachránila za pouhé 3 dny u sicilských břehů 3700 migrantů. Podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) v roce 2016 připlulo do Itálie přes 20 tisíc migrantů, což je více než dvojnásobek oproti stejnému období loňského roku.

Vše nasvědčuje tomu, že s teplejším počasím se tato čísla budou zvyšovat. Rakousko již reagovalo: preventivně připravuje oplocení Brennerského průsmyku, hlavního hraničního přechodu mezi Itálií a Rakouskem. Hraniční kontroly by se měly zpřísnit od 1. června.
Turecko dostalo od EU za ochotu přijímat zpět nelegální uprchlíky příslib 6 miliard eur, uvolnění vízové politiky a znovuotevření přístupových jednání. Peníze by měly přijít na pomoc dvěma milionům migrantů, kteří se nacházejí na tureckém území.

Itálie varuje, že taková dohoda společně s opatřeními směřujícími k uzavření celé balkánské cesty může převést příliv syrských uprchlíků do Evropy přes Libyi. Bez ohledu na to, zda bude dohoda s Tureckem fungovat, či nikoliv, podobné ujednání s Libyí je zcela nereálné.

Něco takového se za velkého pohoršení evropských elit povedlo Silviovi Berlusconimu v roce 2003, kdy si výměnou za 5 miliard investic podal ruku s diktátorem Kaddáfím, který migranty tvrdou rukou zastavoval.

Dnes v podstatě není s kým se takhle dohodnout, zemi zmítané občanskou válkou vládnou dvě mocenská centra: jedno islamistické v Tripolisu a druhé mezinárodně uznávané v Tobrúku. Pro Itálii je přitom situace potenciálně výbušná. Podle francouzského ministra obrany na svoji příležitost pro lepší život v Evropě čeká v Libyi již 800 tisíc běženců. Italští politici proto odsuzují obstrukce některých zemí při řešení uprchlické otázky.

Při nedávném setkání s českým premiérem Sobotkou a svým protějškem Lubomírem Zaorálkem italský ministr zahraničních věcí Paolo Gentiloni postoj k migrační krizi shrnul slovy: „Itálie má za to, že krize nezačala v srpnu 2015 a neskončí v březnu 2016. EU tudíž musí najít společné řešení."

Jeden z mnoha problémů

V italské společnosti se postupně zvyšuje napětí vyvolávané očekávaným obnovením tzv. italské cesty, které mediální pozornost na balkánskou trasu dočasně zmírnila. Přesto, když pomineme zoufalé zprávy z míst, kde se nacházejí přeplněná detekční zařízení a tábory, pohled na mainstreamová média nenasvědčuje tomu, že by byla uprchlická krize středem pozornosti Italů.

Zprávy o migrantech se v titulcích italských médií ztrácejí mezi klasickými problémy, které Itálii zaměstnávají a vyčerpávají už dlouhá léta: politické skandály, vyšetřování politiků podezřelých z korupce, neustále slibované, odkládané a nezvládané strukturální reformy, neutěšená situace na trhu práce a celkově neblahé vyhlídky na budoucnost.

K tomu nutno samozřejmě dodat nekonečný boj proti mafii a jí podobným kriminálním organizacím. V takovém sledu velkých problémů se uprchlická otázka stává pro mnoho Italů spíše jen další potíží, které země musí čelit. V jinak tristním obrázku nechybí ani dobré zprávy.

Například v malém městečku Riace v Kalábrii se místnímu starostovi Domenicu Lucanovi podařilo integrací 6000 žadatelů o azyl obnovit život v malé a demograficky upadající vesnici s 1726 obyvateli. Všiml si toho i americký časopis Fortune, který ho zařadil mezi 50 nejvlivnějších lidí světa pro jeho úspěšný model přijetí a integrace.

Národ migrantů

Početná přítomnost migrantů navíc není v Itálii nic nového. Zejména ve velkých městech, jako je Řím nebo Milán, rostou nové generace dětí bývalých migrantů, které mluví perfektně italsky a jsou obrazem toho, že integrace se může, i když nemusí, podařit.
Na druhé straně Italové vědí, že většina nových migrantů míří na sever Evropy za lepšími podmínkami, které jim Apeninský poloostrov nemůže nabídnout.

Samotní Italové jsou národ migrantů, na konci 19. a začátkem 20. století jich odplulo do světa za lepší budoucností několik milionů. Odhaduje se, že ve světě žije „ještě jedna Itálie", tedy 60 milionů osob s italskými kořeny.

Možná proto je pro Italy snadnější mít pochopení pro novodobé migranty. I vzhledem k tomu, že kvůli špatné ekonomické situaci emigrace je fenomén, který opět nutí mladé i méně mladé – včetně autora tohoto článku – hledat lepší život za hranicemi své země.
Z hrozby imigrantské krize čerpá zejména populistická a xenofobní strana Lega Nord. Výroky jejího předsedy Mattea Salviniho proti migrantům a Romům jsou národní ostudou. Přesto se v Itálii zatím nevyostřuje veřejná debata o uprchlické krizi, nevznikají hnutí domobrany a fyzické útoky a násilné projevy protestu jsou spíše ojedinělé.

Proti radikalizaci společnosti možná funguje jako protilátka i křesťanský narativ, který po věřících žádá pochopení a poskytnutí pomoci potřebným – nezávisle na jejich původu a náboženském vyznání. Ačkoliv Itálie již dávno není tak jednobarevně katolická země, jak historicky bývala, ve společnosti má papež velkou váhu. A po návštěvě ostrova Lesbos papež František vyjádřil mea culpa: „Příliš často jsme vás nepřijali! Odpusťte nám!"