Ztratit všechny. Příběh Františka Lederera, sirotka z ghetta v Lodži

9. únor 2019 četba na 11 minut
František Lederer v roce 2017 při natáčení pro Paměť národa

František Lederer v roce 2017 při natáčení pro Paměť národa

Foto: Post Bellum

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ Ghetto v polské Lodži zřídili nacisté počátkem roku 1940. V letech 1941 až 1942 deportovali Němci do ghetta 38 tisíc Židů z jiných míst. Bylo mezi nimi i pět tisíc lidí z Čech, kteří přijeli mezi 16. říjnem a 3. listopadem 1941 – přežilo jich jen 277. K přeživším patřil i František Lederer, který v lodžském ghettu viděl své rodiče naposledy. Osvobození Osvětimi 27. ledna 1945 se dožil jako sirotek.

FOTOGALERIE

František Lederer se narodil 11. července 1930 v židovské rodině v Teplicích. Měl o čtyři roky staršího bratra Jindřicha (Heinze). Otec Richard pocházel z Kasejovic a provozoval textilní továrnu „Lederer a Glaser“, kterou spoluvlastnil. Matka Eliška (Elly), rozená Getreuerová, pocházela z Trnovan u Teplic a zůstávala v domácnosti, kde jí pomáhaly vychovatelka a kuchařka.

Ledererovi žili ve vlastní vile v dnešní Čapkově ulici, dříve Gottfried-Keller-Straße. Doma mluvili česky a německy. V letech 1936-1938 stačil František absolvovat dva ročníky obecné školy na Metelkově náměstí. „Ještě v roce 1937 jsme byli na dovolené v Belgii a otec se chtěl mermomocí vrátit, i když tušil, že pro nás, pro Židy, to v Čechách nebude dobré. Ale měl tady tu továrnu s tím Glaserem a visel na tom. Tak jsme se vrátili.“

Bydleli na Karlínském (tehdy Jungmannově) náměstí, kde také František a Jindřich chodili do školy: „Byl jsem ve třídě se synem Rudolfa Pachla, který byl mimo jiné výrobcem známých kyselých nebalených bonbonů RUPA. Znáte ty bonbony?“Těsně před německým záborem československého pohraničí se Ledererovi přestěhovali do Prahy. Nezůstali zcela bez prostředků, otci se předtím podařilo dostat část strojů z teplické textilky do Pardubic.

Když kluci Ledererovi nebyli ve škole, hráli ping-pong nebo fotbal: „Dokonce Josef Bican, fotbalista internacionál, nás učil hrát fotbal na Invalidovně, na hřišti Čechie Karlín. Učil nás žonglovat s balonem a jinou fotbalovou techniku. Pak vyšla i nějaká kniha, kde jsme byli vyfocení. Ale kde ta kniha dneska je…?“

Po německé okupaci v březnu 1939 se situace Ledererových dramaticky zhoršila – nic neměli a nic nesměli. Dne 20. října 1941 byli všichni čtyři deportováni transportem B do ghetta v polské Lodži (Ghetto Litzmannstadt): „Prvními pěti transporty do Lodže jeli milionáři, obchodníci a továrníci. Další už jeli do Terezína.“

Předtím strávili tři dny na zemi dřevěného baráku na shromaždišti u Veletržního paláce. Každý z nich měl padesátikilové zavazadlo, jeli osobním vlakem z nádraží Praha-Bubny a nevěděli kam.

„Cejna, cejne, sacharin orginejle!“

První měsíc v lodžském ghettu strávili společně s ostatními transportovanými v domech v Łagiewnické ulici. Spali společně na zemi na seně pod dekou. Později dostali malý byt ve Wolborské ulici. V ghettu byl hlad, ale dala se sehnat řepa nebo tuřín, jindy lebeda:

„Ta byla jako špenát, a se šlupkami od brambor to matka umlela na takovém malém strojku. Nevím, jestli si ho už přivezla s sebou z domova, nebo jestli ho sehnala v ghettu v Lodži. Zkrátka jsme mleli ten špenát, tu lebedu, s těmi šlupkami, které se také musely koupit, a sacharinem, přidala se trocha mouky a voda a z toho jsme dělali takovou bábovku. Ráno jsme to jedli ke kávě z melty. Sacharin prodávali na ulici polští Židé. Křičeli: ‚Sacharin, cejna, cejne, sacharin orginejle!‘, tak si to aspoň pamatuju.“

V bytě ve Wolborské žili Ledererovi od listopadu 1941 do června 1942. „Pak přijela nákladní auta. ‚Schnell, schnell, vy psi! Runter, runter!‘ Všechno dolů, ven z těch bytů. Museli jsme nastoupit do aut a odvezli nás do věznice na kraji ghetta.“

Tam viděli bratři František a Jindřich rodiče naposledy. Spolu s několika dalšími byli odvedeni do kanceláře: „Museli jsme tam něco podepsat, že budeme pracovat… Já jsem pak dělal v elektrotechnické výrobě Rauschengrund a bratr ve šroubárně, která se jmenovala Puckka.“

Bratři se mohli vrátit do bytu. Jejich rodiče – Richard a Elly - byli s dalšími lidmi odvezeni neznámo kam, Němci je patrně zavraždili v plynovacích autech v Chelmnu.

Bratři Ledererovi se ještě asi tři měsíce snažili přežít bez rodičů. Začínal podzim. Když se dozvěděli o existenci sirotčince Burza, rozhodli se, že se do něj přihlásí. „Sirotčinec vedla polská Židovka, která ‚pachtila‘ s Němci. Jmenovala se Stahuwna. Nutila nás, abychom se chodili dívat, jak dole pod kopcem věšeli lidi odsouzené k smrti za nějaké malé prohřešky.“

Už asi po čtrnácti dnech se Jindřich Lederer popral v sirotčinci s jiným židovským chlapcem, který mu nadával do blbých přivandrovalců. Jindřich měl tuberkulózu a ve rvačce si poranil hrudník. Po třech měsících zemřel v lodžské nemocnici. Ani ne třináctiletý František zůstal sám.

Další cesta do neznáma

V nemocnici si Jindřich Lederer psal a ilustroval podrobný deník. Když umřel, vyžádal si deník židovský starší ghetta Mordechaj Chaim Rumkowski. Neví se, proč. Františkovi pak omrzly nohy, i on ležel nemocný - a říkal, že mu nějaký muž, jehož si pamatoval jako Rumkowskiho bratra, nosil každý den jídlo, dokonce „deset deka salámu“. A opět nevíme proč, ani František nevěděl. V nemocnici a v sirotčinci zůstal do srpna 1944, kdy bylo ghetto vyklízeno. Poté ho stejně jako ostatní deportovali do Osvětimi-Birkenau.

„Jeli jsme nákladním vlakem, asi 60 lidí se dvěma kýbly ve vagonu. A byla to zase cesta do neznáma, nikdo nám neřekl, kam jedeme. A brzy ráno, byla ještě tma, najednou: ‚Schnell, schnell, všechno vystoupit, aussteigen, vy psi, Hunde, Hunde…!‘ No tak jsme vyskakovali. To byly takové vysoké nákladní vozy. Pak tam seřazovali ženy a jejich děti. Měly je vedle sebe nebo v náručí, podle toho, jak byly staré. Potom vojáci od brány přišli k těm ženám a odebírali jim ty děti. Ženy začaly řvát a omdlévat, poněvadž myslely, že půjdou spolu.“

Čtrnáctiletý František prošel i přes svůj nízký věk dvěma selekcemi. Poprvé hned na příjezdové rampě, podruhé po vysprchování. Při druhé selekci mu zachránil život esesák, rodák ze Sudet.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky