Ztratit všechny. Příběh Františka Lederera, sirotka z ghetta v Lodži

9. únor 2019 četba na 11 minut
František Lederer v roce 2017 při natáčení pro Paměť národa

František Lederer v roce 2017 při natáčení pro Paměť národa

Foto: Post Bellum

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ Ghetto v polské Lodži zřídili nacisté počátkem roku 1940. V letech 1941 až 1942 deportovali Němci do ghetta 38 tisíc Židů z jiných míst. Bylo mezi nimi i pět tisíc lidí z Čech, kteří přijeli mezi 16. říjnem a 3. listopadem 1941 – přežilo jich jen 277. K přeživším patřil i František Lederer, který v lodžském ghettu viděl své rodiče naposledy. Osvobození Osvětimi 27. ledna 1945 se dožil jako sirotek.

„Po umytí nás ostříhali. Přišli jsme před komisi a německý důstojník, lékař, nás rozděloval. Nalevo jich bylo asi dvacet, napravo asi osmdesát, sto. Já už byl vybraný napravo, do skupiny slabých, ti šli do plynu. My jsme ale nevěděli, kam půjdou… Najednou mě ten důstojník volá zpátky a povídá: ‚Odkud jsi, woher bist du?‘ A já mu povídám: ‚Aus Teplitz-Schönnau.‘ Tak se jmenovalo dřív, Teplice-Šanov. A on povídá: ‚Das sind wir doch Landsleute! Jsme krajani. Já jsem ze Žatce.‘ – ‚Das ist aber ein Zufall,‘ povídám německy. ‚To je ale náhoda.‘ A on: ‚Du gehst nicht mehr dorthin, ty už nejdeš tam, ty jdeš tadyhle sem!‘ Poslal mě na druhou stranu a to mě zachránilo.“

Bambusové hole

Františkovi vytetovali na ruku číslo B-7636. Když po selekci ve skupině vybraných vězňů vyšel na dvůr, dopadly na ně kameny. Házeli je opilí esesáci, kteří se zrovna odkudsi vypotáceli. Pak se dostal do baráku-bloku.

„Každý blok vedl polský ‚blockältester‘ s bambusovou holí. Říkali jsme jim ‚zkurvysyni‘. Němci sami takové věci nedělali, na to měli ty Poláky. Čtyři lidé leželi v kóji pod jednou dekou. Když někdo v noci zakašlal nebo promluvil se sousedem po desáté hodině, musel vystoupit a dostal tou holí.“

Za týden se konala v bloku selekce, mladíci byli vybírání na práci do říše. Výhodu měli ti, kdo uměli německy. František Lederer uměl, vybrali ho a přesunuli do Osvětimi 1, do kmenového tábora. Byli s ním další dva kluci z Čech, Mario Petrovský a Pavel (Paul Julius) Seidemann.

Po příchodu jim pomohl český lékař Jindřich Hermann z Jindřichova Hradce. Dostal chlapce na nemocniční blok, kde byli kryti před selekcemi. Do Německa nikdy neodjeli.

Vypadali jako z jiné planety

Osvobození na konci ledna 1945 si František Lederer zapamatoval jako obraz: táborem pomalu procházeli sovětští vojáci v bílých zimních pláštích, vypadali prý „jako bytosti z jiné planety“.

V lágru zůstalo jen zlomek vězňů, většinu Němci vyhnali na pochod, když se blížila Rudá armáda. Asi týden po osvobození získal František civilní šaty a vydal se domů, na cestu, která trvala několik měsíců.

Únor 1945 prožil v Katovicích, pak pokračoval po trase Krakow, Rzeszów, Przemyśl, Lwów, Stryj, Mukačevo, Užhorod a Trebišov, kde na tamním repatriačním úřadě strávil celý březen. Z Trebišova se vydal do Maďarska, které projel po trase Miskolc, Hatvan, Gödölö a Budapešť, kde se zdržel celý duben a část května. Potom se dostal do Bratislavy a 24. května 1945 do Prahy.

Doufal, že někdo z rodiny zůstal naživu. Bydlel u otcova známého Vojtěcha Rajdla, který se stal jeho poručníkem a zařídil mu pobyt v sanatoriích. Potom žil chvíli v Praze u tety Elišky Poláčkové. Z celého příbuzenstva přežila jen ona se synem Hanušem a bratrancem Walterem Reichem a několik příbuzných, kteří se před válkou dostali do Anglie.

Od tety se František přestěhoval zpátky do rodných Teplic, kam posléze přesídlil i jeho poručník Vojtěch Rajdl. Vystudoval textilní školu a dostal zpět část rodinných majetků, vilu a podíl v továrně. Po únoru 1948 mu komunisté zase všechno vzali.

Považován za politicky nespolehlivého

Poté dělal pletaře ve vlastní textilce a podstatnou část života byl nahlížen jako „politicky nespolehlivý“ – syn továrníka s nevyhovujícím rasovým i třídním původem. Z tohoto důvodu v roce 1950 narukoval k Pomocnému technickému praporu.

Čtyřicet let pak pracoval v podniku Bonex, nejdéle jako mistr. Oženil se a rozvedl. „Později, protože jsem žil dlouho sám, jsem si řekl: ‚Samota tíží, musíš mít něco živého k sobě.‘ A tak jsem začal s andulkami. Měl jsem asi tři klece. Pak jsem si pořídil i morče a křečky.“

František Lederer zemřel 10. prosince 2018 ve věku 88 let. Jeho život zmapovaly Příběhy 20. století vysílané v Českém rozhlase Plus

Autor: Adam Drda

Paměť národa
Příběh Františka Lederera zaznamenali dokumentaristé z neziskové organizace Post Bellum. Jeho vyprávění je uloženo a zpřístupněno ve sbírce Paměť národa. Tento jedinečný archiv dostupný na internetu vzniká především díky soukromým dárcům a podporovatelům z Klubu přátel Paměti národa. Ten tvoří více než dva tisíce lidí, kteří pomáhají drobnými pravidelnými dary. Připojit se můžete i Vy. Děkujeme.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky