Nejen filmová hvězda, jejíž styl se stal okamžitě módním vzorem pro tisíce mladých žen po celém světě, ale také matka dvou synů a v posledních pěti letech svého života velvyslankyně dobré vůle UNICEF. Tím vším byla Audrey Hepburnová. Výstava by měla právě tuto mnohotvárnost jejího života připomenout.

"I když se v zásadě nedozvíte nic úplně nového, dojdete-li až na konec, uvidíte, jak dívka, do které se zamiloval celý svět, rozkvetla v ženu, jíž byla. Vidíte to, cítíte," řekl francouzské agentuře AFP hereččin syn Sean Hepburn Ferrer, narozený z jejího vztahu s americkým hercem a producentem Melem Ferrerem.

Těžké válečné vzpomínky

Audrey Hepburnová se narodila jako Audrey Rustonová 4, května 1929 v bruselské čtvrti Ixelles. Její matka, baronka Ella van Heemstra, pocházela z velmi staré a významné nizozemské rodové šlechty. Její otec Joseph Ruston byl Brit pracující pro belgickou pobočku Bank of England (příjmení Hepburn pak pocházelo od jeho skotských předků). Za zmínku stojí, že se narodil patnáct kilometrů severně od Prahy v obci Úžice, kde jeho rodina vlastnila cukrovar. Začátkem druhé světové války však odešel od rodiny zpět do Anglie, kde se stal předním činovníkem britské fašistické strany. Jeho odchod šestiletou Audrey velmi zasáhl. "To bylo to nejhorší, co mě v životě potkalo," vzpomínala v příštích letech. Svět nizozemské aristokracie připomene na výstavě víc než 800 fotografií, z nichž některé nebyly dosud nikdy zveřejněny, podotýká AFP.

Vedle rodné Belgie žila dívka v dětství také v v Anglii, kde navštěvovala londýnskou baletní školu a získala stipendium pro výjimečně nadané žáky. Druhou světovou válku prožila v nizozemském městě Arnhem, které se v září 1944 stalo dějištěm krvavého finále spojenecké operace Market Garden. Mladá dívka tak byla svědkem několikadenního marného boje obležených britských výsadkářů, jejichž úkolem bylo obsadit arnhemský most, s nečekanou německou přesilou. Po víc než 30 letech dostala nabídku hrát v hollywoodském filmu Příliš vzdálený most, který byl uměleckou rekonstrukcí těchto událostí, ale kvůli traumatizujícím vzpomínkám odmítla.

Audreyina rodina se během války zapojila do protifašistického odboje. Jeden z jejích nevlastních bratrů přešel k partyzánům, druhý byl odveden do Německa na nucené práce. Sama Audrey působila v odboji jako spojka a přenášela ilegální vzkazy ve svých baletních cvičkách. Její příliš anglicky znějící jméno jí matka změnila na Edda. Rodina však trpěla bídou, protože Němci jí zabavili veškerý majetek. "Nebyla mouka ani maso a v dobách největší krize jsme vařili cibulky tulipánů a zkoušeli jsme upéct chleba z trávy," vzpomínala později Audrey na válečná léta.

Na konci války tak vážila v důsledku podvýživy ve svých 16 necelých čtyřicet kilo, trpěla žloutenkou, chudokrevností, otoky a astmatem. Lékaři o mnoho let později prokázali, že její štíhlá postava a stav metabolismu byly důsledek dlouhodobé podvýživy za války. Konec války strávila s matkou v tajném úkrytu za jejich rodinným domem a v den jejích šestnáctých narozenin bylo Nizozemsko osvobozeno.

Objevila ji Colette

Po válce získala opětovně stipendium pro výjimečně talentované žáky v baletní škole v Londýně, jenže snu o profesionální baletní dráze se musela nakonec vzdát, protože po válečných útrapách byla na baletku fyzicky příliš slabá. Na novou životní dráhu ji nasměrovalo setkání s francouzskou spisovatelkou Colette, s níž se setkala v Monte Carlu. Audrey v té době absolvovala časté modelingové a občas i filmové konkursy a v Monte Carlu statovala při jednom natáčení v hotelové hal. Ve vedlejší místnosti přitom v tutéž dobu probíhal konkurs na divadelní hru Gigi.

Autorka literární předlohy k této hře, novinářka a spisovatelka Colette (celým jménem Sidonie-Gabrielle Colette) byla průběhem konkursu znuděná a přemístila se do haly, kde si údajně všimla rozesmáté Audrey s cigaretou v ruce a okamžitě věděla, že její Gigi může hrát pouze ona. Zaplatila jí hodiny herectví na příštích několik měsíců a premiéra na Broadwayi měla skutečný úspěch (roli ve stejnojmenném filmovém muzikálu z roku 1958 však už Audrey odmítla).

"Byla to samozřejmě Colette, kdo Audrey v letech 1950 a 1951 přivedl do New Yorku," řekl nyní Ferrer Hepburn. Tento krok pak vedl k Hepburnové nejslavnější roli v romantické komedii Prázdniny v Římě (1953), v němž Audrey ztvárnila po boku Gregoryho Pecka aristokratickou princeznu, jíž se podaří na jeden den uniknout protokolu a strávit volný den. Film měl nejenom obrovský celosvětový úspěch, ale vynesl navíc mladé herečce jejího prvního Oscara, kterého získala v pouhých 25 letech (druhého pak získala v roce 1993 za svou celoživotní činnost).

Přátelství s Colette připomene výstava fotografií obou žen, která je navíc doplněna poznámkou psanou Colettinou rukou. Kromě ní zde budou vystaveny i kresby a texty, jež vytvořila sama Audrey Hepburnová, nebo šaty, jaké si vzala na svatbu s Melem Ferrerem, s nímž se poznala právě na londýnské premiéře Prádnin v Římě. Výstava má ale ukázat i to, že žena, jež se stala jednou z nejslavnějších představitelek módního stylu 20. století (především díky slavnému modelu černých šatů od módního návrháře Givenchyho ve filmu Snídaně u Tiffanyho), se ve skutečnosti oblékala velmi prostě.

"Tato žena, která byla doslova ikonou módního stylu, prožila ve skutečnosti v podstatě celý svůj život v jednoduchém bavlněném oblečení," říká její syn Sean Hepburn Ferrer.

Velvyslankyní dobré vůle

Do dějin světového filmu se Audrey Hepburnová zapsala především svými rolemi v 50. a 60. letech, později točila už jen výjimečně. V roce 1976 se objevila v nestandardní verzi příběhu Robin a Mariana britského režiséra Richarda Lestera, kde hrála se Seanem Connerym. Naposledy pak stanula před kamerou ve Spielbergově romantické fantasy Navždy (1989).

V té době se však už věnovala především práci pro humanitární organizace. V roce 1987 se stala oficiální velvyslankyní dobré vůle UNICEF se tkávala se s politiky a také cestovala do rozvojových zemí, například do Somálska, kde pomáhala hladovějícím dětem. V této činnosti dnes pokračují i oba její synové.

Zemřela ve spánku na vzácný typ rakoviny tlustého střeva 20. ledna 1993 ve švýcarském Tolochenaz v kantonu Vaud, kde je také pochována.

Bruselská výstava připomínající její výjimečnou osobnost potrvá do 25. srpna, její výtěžek bude věnován na boj proti vzácným onemocněním a rakovině.