„Nevěděl jsem, že doma máme tak slavnou osobu. Došlo mi to, až když jsme ve škole probírali Pohádku o Raškovi od Oty Pavla,“ líčí Jan Mazoch, vnuk prvního českého (československého) reprezentanta, který vyhrál zimní olympiádu.

Nicméně tahle dětská neznalost je trochu logická: když Raška 11. února 1968 v Grenoblu vybojoval nejcennější kov, Mazoch ještě nebyl na světě.

Narodil se v roce 1985, tedy o sedmnáct let později. „Jako malí jsme s bráchou chodili obdivovat jeho krásné poháry a medaile. Asi ve čtyřech letech jsem se dozvěděl, že vyhrál olympiádu i titul mistra světa, ale vůbec jsem si to nepřipouštěl. Pro mě to byl skvělý děda a takhle jsem ho vždy vnímal,“ vzpomíná na českého lyžaře století.

Zkazky o zážitcích přišly na přetřes hlavně při rodinných oslavách. „Líčil, jak se na Turné snažili prodat věcné ceny, které vyhráli, a báli se je převézt přes hranice. Nebo jak si po cestě najali levný pokoj, dva skokané šli spát, dva hlídali věci a po dvou hodinách se vystřídali, protože neměli moc peněz,“ popisuje vnuk.

Zřejmě řada starších ročníků zná příběh, jak vlajkonoš české výpravy v Grenoblu dostal za vítězství na středním můstku televizor a deset tisíc korun. Tajně – teď se to zdá nemyslitelné, ale tehdy ještě Mezinárodní olympijský výbor zakazoval finanční odměny...

Anabázi zažil i s darovanou Škodou 1000 MB – jako amatér si ji nesměl vzít, rok proto jezdil s tovární SPZ
a pak auto odkoupil.

„Věčná škoda, že jsme si jeho vyprávění nenahrávali na diktafon, dnes by z toho byl bestseller,“ lituje jeho vnuk po šesti letech od dědova úmrtí.

Nejslavnější rodák z Frenštátu, na jehož počest se dominantou města pod Radhoštěm staly skokanské můstky, reprezentoval šestnáct let, vyhrál i prestižní Turné čtyř můstků. Přesto zůstal skromným člověkem s pevnými morálními zásadami. Důkazem budiž fakt, že v roce 1968 podepsal prohlášení 2000 slov.

„Děda byl srdcař, a když si vzal něco do hlavy, tak za tím šel,“ připomíná vnuk.
Ale zpět ke sportu. Skoky měla v genech celá rodina – na Horečkách skákal Jan Mazoch i jeho mladší bratr Jiří, jejich maminka a také strýc, Jiří Raška mladší.

„Děda mě nenutil, na skoky jsem se přihlásil sám. Nějakou dobu mě trénoval, ale vzor jsem měl v Jardovi Sakalovi. Až když jsem skokům začal víc rozumět, chtěl jsem jednou dokázat to, co děda,“ přiznává.
Na medaili nedosáhl, leč olympiádu zažil. Pod pěti kruhy startoval dvakrát.

V Salt Lake City 2002 jako šestnáctiletý benjamínek obsadil 35. a 36. místo (byl nejlepší z českých skokanů). „Ze všeho jsem byl vyplašený, poznával jsem hokejisty z Nagana, to byl pro mě neskutečný zážitek,“ říká.

Z rodiny to dotáhl nejdál. „Možná tím, že jsem si nabil pusu a začalo se o mně víc mluvit,“ připomíná hrozný pád po prudkém poryvu větru na Světovém poháru v polském Zakopaném 2007.

Následek? Těžké zranění hlavy, několik dnů v umělém spánku. Přesto se na můstek dokázal vrátit.
Tečku za kariérou udělal v roce 2008.

Dnes žije v Praze, skoky komentuje v televizi a od roku 2012, kdy jeho dědeček odešel do skokanského nebe, je jeden z organizátorů Memoriálu Jiřího Rašky. „Děda byl v mém životě výrazná osoba, po všech stránkách mi toho hodně dal. Radil mi ve sportu, ale naučil mě i spoustu jiných věcí,“ říká Jan Mazoch.

Zvláště v těchto dnech nosí hrdě na hlavách čepici Raškovku, která zdobí české sportovce v Pchjongčchangu. „Třeba se na nás za to bude děda shora usmívat. Moc mi chybí,“ smutně dodává vnuk legendy.