Z dobové kroniky…
„Páté noci v měsíci květnu se objevil měsíc, který večer jasně zářil, a poté jeho světlo postupně sláblo,“ zapsal tuto událost písař v anglosaském rukopise Peterboroughská kronika. „Jakmile nastala noc, zhasl tak úplně, že z něj nebylo vidět ani světlo, ani koule, ani vůbec nic. A tak to trvalo téměř až do dne. Pak se objevil zářící v plném a jasném světle,“ píše se dál v kronice.
Astronomové o této podivné události věděli, ale během staletí nepřišlo žádné rozumné vysvětlení. Na kloub se jí snažil přijít tým paleoklimatologa Sébastiena Guilleta z Ženevské univerzity. Své poznatky zveřejnil na Scientific Reports.
„Někdy můžete strávit celé dny čtením starých textů, aniž byste našli relevantní informace týkající se třeba počasí nebo klimatu…,“ vysvětluje Guillet. Přesto s pátráním po „zloději“ Měsíce začali vědci v kronikách, protože se tato událost odehrála v období plném katastrof. A vodítka našli…
Měsíc mizí v pochmurné době
V roce 1110 zasáhlo velká území velmi chladné počasí s přívalovými dešti, které zničily úrodu a nastal hladomor. V irském rukopise Annals of Inisfallen se například píše že, „… aby byly zažehnány silné deště a špatné počasí v létě a na podzim“ lidé drželi půst a dávali Bohu milodary. Ve francouzské kronice Morigna písař zmiňuje, že hladomor „… zahubil mnoho lidí a přivedl do bídy nespočetné množství bohatých lidí.“ A to v roce, ve kterém zmizel Měsíc! Jak to spolu souvisí?
Na mizející Měsíc se podívejte na následujícím zajímavém videu:
Pátrá se dál
Z výše zmíněného anglosaského rukopisu vyplývá, že za zmizením Měsíce nestojí zamračená obloha, ani známý jev „zatmění Měsíce“, kdy ho zastíní Země, když se ocitnou v jedné přímce, protože „byl Měsíc úplně vyhaslý po celou noc.“ Švýcarští vědci, jak píšou ve své studii, proto prošli záznamy „nejtemnějších zatmění Měsíce" od roku 1600 a zjistili, že všechna souvisí se sopečnými erupcemi. To je vedlo pátrat dál do minulosti a našli spis japonského vysokého úředníka, který zaznamenal opakované erupce sopky Asama od konce srpna do října roku 1108. Z té doby tým vypátral i dalších nejméně třináct záznamů o katastrofálním počasí a neúrodě.
„Zloděj“ dopaden?
Náhlé zmizení Měsíce v roce 1110 mohla mít tedy na svědomí japonská sopka Asama. Aby ji však vědci „usvědčili“, bylo nutné další pátrání. Proto se zaměřili na další stopy. Mezi nimi byly letokruhy stromů. Záznamy ukázaly anomálie, které jsou bezesporu reakcí na klimatické změny daného období, tedy déšť a chlad. Studovaly také nárůst sulfátových aerosolů v jádrech ledů z Grónska a Antarktidy, která jsou dle vědců „… pokladnicí informací o minulém klimatu, včetně sopečných erupcí, které mohou rozprašovat popel a aerosoly po celém světě.“
Zjistilo se, že mizení Měsíce – z vědeckého hlediska „zastínění“ – skutečně způsobil „prachový závoj“, který způsobila sopka, která vychrlila do atmosféry neobvykle vysoké množství popela, prachu a hlavně síry, což mělo za následek i změnu klimatu. Jak vědci ve své studii uvádějí, k vypátrání skutečných zdrojů tohoto dávného stratosférického prachového závoje je nutný další výzkum. Je možné, že k němu přispělo daleko více erupcí, které nebyly (nebo ještě nejsou) zdokumentované. Nemusela to být jen Asama, ale nepřímo i původně podezřívaná islandská sopka Hekla, která vybuchla v roce 1104 a mohla i způsobit řetězec výbuchů dalších sopek.
„… proto je před námi ještě spousta práce, abychom lépe pochopili vliv velkých erupcí na klimatický systém a to, do jaké míry tyto erupce ovlivnily či neovlivnily minulé společnosti," uzavírají vědci současná zkoumání.
Zdroje: www.vice.com, www.livescience.com, www.studyprobe.in