Ještě v 18. století byli šílenci obvykle drženi v malých chudobincích nebo dokonce ve vězeních. Tam byli často připoutáni ke stěnám v místnostech bez topení nebo ventilace. 19. století však bylo dobou reforem v oblasti duševního zdraví. Začaly se budovat speciální ústavy, které měly pacientům pomoci. Tato představa se však ukázala jako nereálná. Brzy se proměnily v nový typ klece pro své obyvatele.
Past na lidské krysy
Budovy azylových domů připomínaly vězení. Okna byla zamřížována, pozemek oplocený a ložnice zamčené. Komu diagnostikovali šílenství, ten byl automaticky zařazen mezi nesamostatné jedince, které měl chránit stát. Ať si to dotyčný přál nebo ne. Jakmile jste se totiž ocitli uvnitř, bylo těžké kohokoli přesvědčit o tom, že máte všech pět pohromadě. Dokazuje to příběh novinářky Nellie Bly, která v roce 1887 předstírala nepříčetnost, aby získala přístup do newyorského blázince na Blackwell's Island. Chtěla o tamních podmínkách napsat článek. Po příjezdu do azylového domu zjistila, že spousta pacientů se zdá být zcela v pořádku. Jak se dozvěděla, často je tam „odložili" jejich příbuzní, aby je nemuseli vyplácet nebo se o ně starat. I sama Bly nedokázala přesvědčit lékaře o vlastní příčetnosti. Ven ji dostali až její vlivní přátelé. Azyl popsala jako „past na lidské krysy“.
Deset dní strávila zavřená v Ženském blázinci na Blackwellově ostrově
I přesto, že psychické nemoci zná lidstvo odnepaměti, za nepříčetného bylo možné označit, ještě v první polovině 20. století, prakticky kohokoli. Stačilo, aby byl dotyčný pověrčivý, nadměrně se potil, byl líný, trpěl astmatem, žárlil nebo moc četl. Praxe byla navíc taková, že i ze zdravého člověka dokázal blázinec vytvořit psychicky nemocného jedince. Praktiky, které se používaly k vyléčení, by se totiž daly srovnat se středověkou torturou.
A přece se točí
Mezi nejoblíbenější pomůcku, která měla z pacienta vyhnat nemoc, byla točící se židle. Vynalezl ji Erasmus Darwin – děd slavného Charlese. Jejím hlavním průkopníkem byl však Dr. Benjamin Rush. Tento vůdce amerického osvícenství věřil, že mnoho duševních nemocí je způsobeno poruchami krevního oběhu nebo smyslovým přetížením. Svým pacientům tak pravidelně podával vysoký obsah rtuti na chlebu nebo jim dutiny proplachoval chloridem rtuťnatým. Lékař věřil, že nátlak, omezování, řetězy, kobky a fyzické tresty vedou k vyléčení. Nadšeně proto využíval konstrukci, na níž byla zavěšena židle. Pacienta na ni posadili a roztočili. Takto mohl být uvězněn celé hodiny. Už jen po několika minutách se dostavilo zvracení a povolení svěračů. To byl ale žádaný proces, jelikož se věřilo, že toxiny opouští tělo. „Už po několika otáčkách jsem pozoroval zklidnění a upokojení, mysl i tělo se utišily,“ poznamenal si bristolský psychiatr Joseph Mason Cox.
Standardním léčebným postupem byla také studená koupel, často spojená s topením. Po přijetí a ubytování čekala téměř každého pacienta káď s ledovou vodou. Zřízenci blázince ho spoutali a ponořili, aby mu koukala jen hlava. Aby nemohl uniknout, káď zakryli plachtou. V této pozici musel nebožák vydržet několik hodin až dnů. Následně se po vytažení z vody podávala pacientovi silná dávidla a projímadla.
Uklidňující křeslo
Každodenní praxí bylo také používání tzv. uklidňujícího křesla. Pacienta do něj posadili, připoutali mu ruce, nohy, trup a hlavu a nechali ho tak hodiny nebo dny. Věřilo se, že snížení oběhové aktivity pomůže šílenství vyléčit. Později želízka a řetězy nahradila svěrací kazajka. Ta poskytla větší míru svobody a zároveň zabránila nemocnému ublížit sobě nebo ostatním.
V 19. století však přišly na řadu i hummánější postupy. Mezi klíčové patřily pracovní terapie. Dr. Benjamin Rush si v roce 1812 napsal: „Bylo zaznamenáno, že maniaci mužského pohlaví ve všech nemocnicích, kteří pomáhají při řezání dřeva, rozdělávání ohňů a kopání na zahradě, a ženy, které jsou zaměstnány při mytí, žehlení a drhnutí podlah, se často zotavují, zatímco osoby, jejichž hodnost je osvobozuje od výkonu takových služeb, strádají ve zdech ústavu."
Prokletí být ženou
Obzvláště ohroženou skupinou, která se často dostávala do blázinců bez zjevné příčiny, byly ženy. Stačilo, aby dotyčná byla vdova nebo chudá, a příbuzní ji do azylového domu jednoduše odložili. Za šílenou však mohly být označeny i ženy, které trpěly premenstruačním syndromem, poporodní depresí, epilepsií, přepracováním nebo dokonce stresem. Věřilo se, že ženské reprodukční orgány způsobují duševní onemocnění. To se může projevit jakkoli. Od menopauzy po zdravý sexuální apetit. Ten měla vyléčit již zmiňovaná studená koupel.
Zdroje:
www.ranker.com, www.stoplusjednicka.cz, www.en.wikipedia.org, www.reflex.cz
