"Nikdo z nás nebyl na něco takového připraven. Řada vojáků si plně neuvědomovala, kam vlastně jedou. Nechápali nebezpečí, jakému jsou vystaveni," vypráví Oleg Veklenko o své zkušenosti v Černobylu.
Likvidátoři havárie byli ubytováni v táboře vzdáleném 30 km od vybuchlého reaktoru. "Ale i během prací přímo v elektrárně si lidé chodili zakouřit ven na 'čerstvý' vzduch. Mezi našimi stany chodil velitel a nabádal nás, abychom si nasadili respirátory, když zafouká vítr. Jenže my jsme přitom žádné respirátory nedostali, ty jsme fasovali jen přímo při pracích v terénu," vzpomíná Veklenko.
S nasazenou ochrannou maskou se navíc nedalo mluvit, a tak si ji muži museli sundat pokaždé, když potřebovali něco prodiskutovat. A ačkoli se vojáci měli dle nařízení pravidelně sprchovat a mýt si hlavy, jediná tekoucí voda byla k dispozici přímo v jaderné elektrárně.
Plat za vysoce rizikovou práci byl jen o něco vyšší než ten běžný. Likvidátoři však nebyli vypláceni jen v penězích - v rámci odměn dostávali i lahve vodky, jelikož sovětské vedení věřilo, že alkohol následky radiace v těle zmírní.
"Začal jsem kreslit, abych se z toho nezbláznil. Kluci mě prosili o své portréty, chtěli je poslat domů. Fotografie se z místa havárie vyvážet nesměly," vysvětlil pamětník, který nikdy nezapomene na překvapivě dobrou náladu, která mezi vojáky panovala.
"Nikdy jsem se tak nenasmál, jako v Černobylu. Asi jsme se museli nějak odreagovat, tak jsme vtipkovali. Pořád mám třeba v hlavě obraz toulavých psů, kteří běhali okolo tábora. Jednomu jsme říkali Radiace, druhému Rentgen, třetí dostal jméno Dávka," říká Veklenko, který v Černobylu strávil dva měsíce.
Po návratu domů se několik dní cítil dobře, ale pak najednou začal ztrácet rovnováhu, jako by byl opilý. Následovala série lékařských vyšetření, při nichž mu lékaři nic nevysvětlili. "Ani jsem to radši nechtěl vědět. Jen jsem v sobě cítil divokou touhu žít," doplńuje Veklenko. Se zdravotními potížemi se potýká dodnes. "To je ale jiná kapitola a já o tom nerad mluvím," uzavírá bývalý záložník.
