„Žofinko, Žofinko, neumírej! Zůstaň naživu pro naše děti!“. To prý byla poslední slova arcivévody Ferdinanda, když jeho i jeho těhotnou ženu v Sarajevu postřelili. Zranění obou však byla smrtelná a během pár minut se z jejich tří dětí stali sirotci.
Tragická smrt rodičů však pouze odstartovala události, které do jejich životů zasáhly krutým způsobem. Naštěstí si ještě mohl Ernst, Maxmilián a nejstarší Žofie v prvních letech války užívat dětství na zámku Konopiště. Hladem ani nouzí netrpěli a možná proto se stali trnem v oku novým československým politikům.
"Musí se jim to vzít versus okradení sirotci - takový názor měl lid podle kronikáře Benešovského," říká v pořadu České televize historik Jan Galandauer a pokračuje: "To byl samozřejmě odhad, jelikož se průzkumy veřejného mínění nedělaly." (Zdroj: edu.ceskatelevize.cz)
Praxe však ukázala, že majetek Hohenbergů byl pro politiky cenný. Československé Národní shromážděni v prosinci 1918 vydalo zákon, kterým zakázalo užívání šlechtických titulů. O rok později, v rámci chystané pozemkové reformy, schválilo částečné vyvlastnění pozemků aristokracie. Posledním krokem bylo usnesení parlamentu založené na 208. článku mírové smlouvy vítězných mocností, které mluvilo o zabavení majetku všem Habsburkům. Po divoké diskuzi prošel zákon, jenž z hohenberských dětí udělal Habsburky. V tu chvíli tak děti neměly absolutně nic a z Konopiště musely kvapem odjet. S sebou si mohly vzít pouze troje šaty a jedny boty. Při prošacování jim byly zabaveny i fotografie rodičů.
Po odchodu se chlapci rozhodli, že odejdou do Rakouska, kde jim zbyl ještě nějaký rodový majetek a byli tam v bezpečí před vyvlastněním. Žofie zůstala v Československu a později se vdala za hraběte Bedřicha Nostitz-Rienecka. Při odsunu Němců se celá rodina musela přestěhovat do Německa. Jelikož měli německou národnost, museli synové během 2. světové války narukovat k Wehrmachtu a ani jeden z nich se domů nevrátil. Nejstarší Erwein zemřel v sovětském zajetí a mladší Franz na východní frontě. Nejmladší děti, syn Aloys a dcera Sophie, přežily.
V dubnu 1945 dostala rodina povolení vycestovat do Rakouska. Rozhodli se příležitost využít a usadili se na zámečku Geyeregg v Eisenerzu, který Žofie získala jako dědictví. Později se přestěhovali do Salzburgu. Žofie o mnoho let přežila své bratry. Zemřela v úctyhodných 89 letech, 27. října 1990. (Zdroj: cs.wikipedia.org)
Chlapce život zkoušel jiným způsobem. Jelikož oba dva nesnášeli Adolfa Hitlera a prosazovali Rakousko nezávislé na německé nadvládě, stali se nepohodlnými. Třešničku na dortu k tomu přidal ještě Ernst, když rozbil holí nástěnku s fotografií Vůdce. On i jeho bratr Maxmilián se za několik dní později ocitli v "dobytčáku" směr koncentrační tábor Dachau. Nelidské podmínky však snášeli s neobvyklou vůlí. Nebyli to žádní "mazánkové", a tak si na nich dozorci hodně "smlsli". "S oběma zacházeli (dozorci) krutě. Zapřáhli je jako zvířata do káry s výkaly. Hnali je od latríny k latríně za stálého bití," vzpomínal po letech rakouský spolkový kancléř a ministr zahraničí Leopold Fiegel. (Zdroj: www.idnes.cz) Prý se také dělili s ostatními vězni o jídlo a jejich pozitivní povaha pomáhala všem přežít. V Dachau byli až do roku 1939, pak je přesunuli do kamenolomu ve Flossenbürgu.
Max se dostal na svobodu na sklonku roku 1940, byl ale nacisty držen v domácím vězení na zámku Artstetten, který byl také vyvlastněn a znárodněn. (Zdroj: cs.wikipedia.org) Bratr Ernst se domů vrátil až o tři roky později. Po osvobození Rakouska se Maxmilián stal starostou Artstettenu a byl zplnomocněncem Oty Habsbursko-Lotrinského pro majetková jednání mezi habsbursko-lotrinskou rodinou a rakouskou spolkovou vládou. Funkci vykonával až do infarktu, jemuž v šedesáti letech podlehl. O životě Ernsta po jeho návratu z koncentračního tábora nejsou žádné záznamy. Zemřel ve věku 49 let. (Zdroj: en.wikipedia.org)
