Problematice humoru ve středověku se věnuje Jamie Kreiner ve své knize The Social Life of Hagiography in the Merovingian Kingdom, kde zkoumá dobový humor a dobovou komedii a satiru. Velmi často měly humorné spisy souvislost i s náboženstvím, takže jsou občas zařazeny ve středověkých i novověkých knihovních katalozích do regálů jako "životy svatých". Jenže tyto životy svatých mohou být i zábavné. Nevěříte?
Podívejte se na video zde:
O palci, který se sám pohřbil
Patří k nim i tento příběh: „Před čtrnácti sty lety oral mnich Fraimer pole a zlomil pluh o tvrdou hroudu hlíny. Když se snažil pluh opravit, nešťastnou náhodou si uřízl palec. Nic se ale nedělo, věděl, že jeho opat mu palec nakonec s Boží pomocí znovu přilepí. Když byl ale Fraimerův palec oddělen od ruky, spadl do hlíny, což vypadalo, jako by si hledal svůj vlastní hrob. Fraimer se trochu vyděsil a běžel celou cestu zpátky ke svému opatovi, aby se mu s osudem svého palce svěřil. Opatova jediná otázka ale zněla: Tak kde je ten palec? Když Fraimer řekl, že ho nechal v brázdě, kam spadl, opat ho seřval, že neměl dost rozumu, aby ho vzal s sebou. Fraimer se tak musel vrátit zpátky po klikaté cestě, aby jeho zakopaný palec dostal domů.“
I když možná ne všem připadá historka vtipná, představte si středověké smýšlení. I ve filmech vídáme taškáře a vypravěče, pro které by byl právě tento příběh skutečně k popukání. Středověká rétorika totiž ovládala princip potěšení: Fraimerovo dovádění oživuje příběh s vážným jádrem. Humor ale v tomto středověkém příběhu nesporně je.
Humor „jeden na jednoho“
Názory na středověký humor se ale velmi různí. Existovaly i četné historky z lékařského nebo medicínského prostředí, které byly ukázkovým příkladem humoru černého. Ač existují v literární historii odborníci, kteří tvrdí, že vtipy neexistovaly až do konce devatenáctého století, nebo možná nejdříve do století šestnáctého, je tomu jinak. Právě církevní nebo lékařský humor vzkvétal nejvíce. Nejoblíbenější literaturou té doby, zejména v Anglii, byl žánr, v němž vystupuje právě Fraimer a jeho opat.
Vtipy a slovní přestřelky mezi těmito dvěma by se daly přirovnat i k židovským vtipům, k tvrzením malého Pepíčka, anebo obvyklým vtipům, které se vyprávějí všude na světě.
Ač jsou tyto spisy zařazeny do regálů jako "životy svatých", zároveň fungují jako obhajoby, politické argumenty, ekonomické návrhy, elegie.
Dvojznačný humor
I dnes milujeme vtipy, které jsou dvojznačné. Ostatně nejvtipnější jsou ty myšlené napůl vážně. I raně středověký humor mohl hrát na stejnou dvojznačnost. Raně středověký básník Venantius Fortunatus se přátelil se dvěma mocnými ženami, které měly rády ostré komedie. Vypráví, že abatyše Agnes "vyhrožovala" asketické královně Radegundě exkomunikací, pokud do tří dnů nevymýtí posedlou ženu. Agnes vyrvala strom a znovu ho zasadila uvnitř, a když strom ztratil všechny listy, Agnes řekla Radegundě, že jí nedovolí jíst, dokud strom znovu úspěšně nezakoření. Myslela to vážně. Ale je to vtipné…
I když nám jistě středověké vtipy nepřijdou tak veselé, jako ty moderní, humor zde velmi silně existoval. Ostatně žánr komedie zde existoval již velmi dávno a od raného středověku se toho dodnes hodně změnilo.
Humor byl součástí hovorů o náboženství, vládě i financích – byl běžnou součástí společenské konverzace i jakousi pojistkou pro vypravěče, že jeho vtipy překonají čas a budou se vyprávět i dlouho po jeho smrti. A je to dnes snad jinak?
