Legendy vypráví, že se Jan Žižka narodil pod dubem v roce 1360. O jeho prvních 40 letech života se dochovalo jen nepatrné množství informací. Podle Enea Silvia Piccolominia, pozdějšího papeže Pia II., byl „chudý a na královském dvoře od dětství živený". Další prameny uvádějí, že byl zbojníkem, žoldnéřem a následně schopným královským čeledínem.
Do historie se zapsal 30. července 1419, kdy se stal jedním z předních účastníků První pražské defenestrace, při níž Husovi stoupenci vyhodili z okna dvanáct protihusitských radních. Třináctého, který se schoval pod stolem, zavraždili. Po odchodu do Plzně sváděl své první vítězné bitvy proti katolickým pánům. V Táboře, nově založeném centru husitů nad řekou Lužnicí, byl jmenován jedním ze čtyř hejtmanů.
Po překvapivém vítězství v bitvě na pražském Vítkově 14. července 1420, kdy třicet husitských bojovníků, 50 pražských střelců a neznámý počet cepníků čelilo 7000 až 8000 křižáků krále Zikmunda Lucemburského, se jednooký velitel stal jednou z největších husitských autorit a v následujících letech nejsilnějším a nejrespektovanějším vojevůdcem.
Smrt Jana Žižky
Husitské vojsko postupně dobylo významná česká města a hrady. V roce 1424 se pražané, Žižkovi orebité i táborité dohodli, že společně vytáhnou proti Moravě, která byla ovládána markrabětem, dědicem Českého království a zetěm Zikmunda Lucemburského v jedné osobě Albrechtem Rakouským. Dne 23. září se několikatisícová armáda dala do pohybu.
Již na obě dvě oči slepý vojevůdce se rozhodl, že cestou dobyje hrad u Přibyslavi, jenž patřil husitským nepřátelům, pánům z Ronova. Stalo se však něco neočekávaného. „Tady se Jan Žižka roznemohl od hlízy a poroučel se k Pánu Bohu. Skonal ve středu před sv. Havlem," píše se ve Starých letopisech českých. Husité i bez velitele hrad dobyli a upálili 60 nevinných. Poté tělo asi čtyřiašedesátiletého hejtmana odvezli do Hradce Králové, kde jej pohřbili v kostele sv. Ducha u hlavního oltáře. Následně byl přenesen do Čáslavi.
Dlouho si historici lámali hlavu nad tím, na co Jan Žižka vlastně zemřel. Tradičně byla hlíza symptomem morového onemocnění. Avšak z roku 1424 neexistuje žádný záznam o tom, že se tato vysoce nakažlivá nemoc v Čechách vyskytovala. Je nepravděpodobné, aby se epidemie týkala pouze jediné osoby a nerozšířila se. Navíc, jak je z kroniky patrné, Žižka nebyl před svou smrtí v izolaci a následně se s ním přišli rozloučit i jeho přátelé a ti neonemocněli.
Byl Jan Žižka otráven?
Náhlé vojevůdcovo úmrtí bylo podezřelé. Je totiž jasné, že husitský hejtman byl řadě lidem trnem v oku a jeho smrt byla žádaná. Proto se dlouho předpokládalo, že mohl být otráven neznámým vrahem. V hromádce kostí, které se našly v čáslavském kostele, se navíc za pomoci metody atomové absorpční fotometrie našly stopy po arsenu. Jenže problémem je, že jen v některých. Jeho lebka byla „čistá". Odborníci proto předpokládají, že vykopané pozůstatky patřily více jedincům a Žižka na otravu nezemřel.
Lékaři a antropologové se ztotožňují s výkladem profesora Josefa Thomayera, jenž označení „hlíza" chápal jako vřídek. Ten se může rozrůst až do velikosti pěsti a vytvořit rozsáhlé hnisavé ložisko, vytvářející mnohočetné abscesy. Při léčbě tohoto zánětu je nutný chirurgický zákrok a podání antibiotik. Podle Thomayera Jan Žižka pravděpodobně zemřel na otravu krve.
Zdroj:
www.ireferaty.cz, www.cs.wikipedia.org, www.stoplusjednicka.cz
