Velkou inspirací pro zvěstovatele konce světa bylo Zjevení Janovo, jež zánik lidské společnosti vylíčilo opravdu barvitě. Zatímco někteří teologové očekávali návrat Ježíše Krista a nastolení Božího království, po kterém přijde Poslední soud, jiní koketovali s představou potopy či jiné smrtící katastrofy.

Magickou hranicí se stávaly kulaté letopočty. Stejně jako se mnozí ještě nedávno hrozili příchodu nového milénia, v 10. století panovala obava z blížícího se roku 1000. Dokonce i sám papež Silvestr II. prý věřil, že Ježíš sestoupí na zem tisíc let po svém narození. V Evropě kvůli této víře docházelo k nepokojům a poutníci se vydávali do Jeruzaléma, aby Spasitele přivítali v jeho rodišti. Když už rok 1000 minul a Ježíš se neobjevil, teologové začali rozvíjet teorie, že možná přijde 1000 let po své smrti, tedy v roce 1033. Ani tato představa se však nenaplnila.

Nejvýraznějším apokalyptickým myslitelem se stal ve 12. století Jáchym z Fiore (1135 – 1202), podle něhož lidstvo mělo projít třemi fázemi: věkem Boha Otce (do narození Ježíše Krista), věkem Syna (do roku 1260) a věkem Ducha svatého. Vstup do třetí éry však Jáchym nevnímal jako něco zlověstného, naopak tvrdil, že svět zaplaví láska, lidé pochopí biblické symboly, zákony budou nahrazeny svobodou a místo církve se moci ujme sám Bůh. Církevní představitelé nebyli těmto "květinovým" vizím příliš nakloněni a Jáchymovo učení později odsoudili jako kacířské.

S poněkud odlišným konceptem přišel ve stejném období papež Innocent III. (1161 – 1216). Ten spatřoval Antikrista v rozmachu islámu, který datoval do roku 618, a konec světa očekával přesně 666 let poté, tedy v roce 1284.

O brzkém konci světa spekuloval také reformátor Martin Luther (1483 – 1546). Podle něj ovšem ďábel nesídlil v komunitách muslimů, nýbrž v katolické církvi. Nastolení Božího království Luther očekával kolem roku 1600.

Na stejnou dobu předpověděl zánik světa také dominikánský mnich Tommaso Campanella (1568–1639), který svou teorii odrazil od astrologických výpočtů. V roce 1603 se podle něj měla Země srazit se Sluncem. Svérázných tvrzení měl Campanella v zásobě více a žádné z nich se církvi nelíbilo. Od popravy ho uchránil jen předstíraný záchvat šílenství. Přesto byl mučen, zmrzačen a propuštěn až po 27 letech na přímluvu papeže Urbana VIII.