Dne 12. srpna roku 2000 v Barentsově moři pokračovalo velké vojenské cvičení ruského námořnictva. Ponorka Kursk se 118 muži na palubě měla za úkol vypálit slepé torpédo směrem k admirálské lodi vzdálené asi 40 km. Odpalovač byl umístěn v prvním oddělení a obsluhovalo ho sedm námořníků. Právě řešili problém s nedostatečným těsněním dveří, když se z torpédové nádrže začalo uvolňovat vysoce explozivní palivo na bázi peroxidu vodíku.
Únik zřejmě způsobily netěsnící šrouby, které už šest let nikdo nevyměnil, ačkoli k jejich výměně mělo docházet podle předpisů každé dva roky.
Řídicí středisko v troskách
Tři minuty před půl dvanáctou ponorkou otřásl výbuch. Na místě usmrtil sedm mužů v prvním oddělení a rázová vlna pronikla netěsnícími dveřmi i do oddělení druhého, kde se nacházelo řídicí středisko. Přítomným velitelům osud neposkytl čas ani na to, aby otočili klíčem pod periskopem a vyslali poničenou ponorku k hladině. Ta tak zůstala zaseknutá v hlubinách.
Následovala další exploze, ještě silnější a ničivější než ta první. Za štěstí v neštěstí můžeme označit fakt, že jaderné reaktory uložené ve středu ponorky explozi ustály. Dokonce zaštítily záď, která se díky tomu neroztrhla jako předek a poskytla dočasné útočiště 23 přeživším námořníkům.
Velitel ponorky Kursk Gennadij Petrovič Ljačin
Kursk klesl ke dnu, námořníky obklopila zima a tma. Nezbylo jim, než čekat na záchranu. Nad hladinou však o nehodě nikdo nevěděl, nouzové zařízení bylo údajně poškozeno už při předchozí misi a nevyslalo tísňový signál. Admirál Vjačeslav Popov se neúspěšně pokoušel s Kurskem navázat spojení celé odpoledne, ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu vyhlásil poplach až 40 minut před půlnocí.
Ponorku se podařilo lokalizovat až nad ránem. Při pohledu na zdemolovaný předek potápěči ani nedoufali, že havárii mohl někdo přežít. Pak ale z útrob devátého oddělení zaslechli ťukání. Znělo to jako morseovka. Zaposlouchali se a dešifrovali dvě slova: SOS a VODA.
Bylo jasné, že se v ponorce nacházejí živí lidé a hrozí jim, že jejich úkryt bude brzy zaplaven.
Hodiny a dny marné naděje
"Všechen personál z oddělení 6, 7 a 8 se přesunul do oddělení 9. Je nás tu 23. Učinili jsme toto rozhodnutí, protože z ponorky není úniku," zapsal potmě Dmitrij Kolesnikov, který i v této extrémní situaci cítil potřebu vysvětlit, proč se svými kolegy porušil předpisy a opustil své stanoviště.
Námořníky mohla zachránit rychlá a profesionální akce. Pomoc okamžitě nabídly Spojené státy i Velká Británie. Rusové ji ale odmítli s tvrzením, že mají situaci pod kontrolou. Prezident Putin byl tou dobou na dovolené na Jaltě a o případ zpočátku nejevil zájem.
Ruským záchranným týmům se bohužel nezdařilo k uvězněným námořníkům proniknout. Zoufale jen naslouchali klepání, které postupně sláblo, až se zcela vytratilo. Teprve po týdnu od vyhlášení poplachu ruská strana přizvala na pomoc norské záchranáře, kteří však už v podstatě přijeli jen vytáhnout mrtvá těla.
Námořníci se ve svém útočišti jeden po druhém udusili, utopili nebo zemřeli na podchlazení.
Zdroje: www.irishtimes.com, abcnews.go.com, zoommagazin.iprima.cz
