O Ludvíku II., posledním králi z jagellonské dynastie, se dá říct, že se mu v otázce vlády lepila smůla na paty. Začalo to již v čase jeho korunovace v katedrále svatého Víta. V ten den hustě pršelo a na všem se šetřilo. Dvou a půl letého chlapce navíc zastínila při slavnostním obřadu jeho o tři roky starší sestra Anna, která se vztekala, že jí si nikdo nevšímá. Zoufalý král a otec Vladislav II. ji proto také na hlavu položil korunu.
Po Vladislavově smrti se Ludvík stal oficiálním panovníkem. Za desetiletého „krále dítěte“ však vládli poručníci, kteří nabytého privilegia využívali ve svůj prospěch a o České království se nezajímali. Stavové si tak užívali svobod, v zemi bujel neklid, nectily se zákony, objevili se loupeživí rytíři a královské statky se hromadně vykrádaly. Když se Ludvík o pět let později ujal vlády, českým zemím hrozila občanská válka.
Ludvík II. Jagellonský
Také Uhrami zmítala naprostá anarchie. Šlechta terorizovala své nevolníky, vnitřní politika krachovala a navíc musela čelit hrozbě osmanských Turků, kteří z Balkánu ohrožovali střední Evropu. Jejich nátlak zesílil v roce 1521, kdy dobyli pevnost Bělehrad. Otevřela se tak cesta do uherských nížin. Sultán však nechal většinu svých vojáků odtáhnout zpět na domovské území. Ludvík II. i další panovníci očekávali, že příští rok bude ofenzíva opět obnovena. Nařídil, aby se začaly vybírat daně na nájem žoldnéřů. Většina peněz však skončila v rukách šlechty.
Ludvík Jagellonský
O čtyři roky později se turecké vojsko pod vedením sultána Süleymana dalo opět do pohybu. Zprávy o reálném nebezpečí přicházely do Uher již od podzimu 1525. Ludvík Jagellonský byl zděšen. Věděl, že není schopen dokonale vyzbrojené a početné nepřítelově armádě čelit. „Výrazným rysem jeho povahy však bylo, že sám sebe považoval za Bohem vyvoleného krále a obranu proti Turkům za svou svatou povinnost. Odmítal tak rozumné návrhy k mírovému jednání. Byl přesvědčen, že s nevěřícími se nediskutuje," vysvětluje historik Josef Macek.
Začal tedy shánět vojsko. Narazil však na obrovský problém. Zahraniční panovníci ho nechtěli podpořit. Poláci uzavřeli s Osmany roční mír, rakouského arcivévodu Ferdinanda to nezajímalo a Itálie pokládala Turky za obchodního partnera. Pouze Vatikán na boj s pohany vyčlenil 25 000 dukátů. Ludvík tak najal alespoň 1300 moravských žoldnéřů. Další muže poskytli uherští šlechtici. Dohromady tak na bojiště odcházelo asi 25 tisíc vojáků. Z toho 10 000 pěšáků a 15 000 jezdců. Za zády měli až 90 děl.
Ludvík Jagellonský a bitva u Moháče
29. srpna roku 1526 se na planině vzdálené přibližně 6 km jižně od dolnouherského města Moháč, nedaleko dnešní srbsko-chorvatsko-maďarské hranice, postavili před 55 tisícovou armádu Turků. Za sebou však měli značně namáhavý desetikilometrový pochod rozmáčeným údolím. Navíc je otravovali komáři a dusno. Vojevůdci ale s bitvou otáleli. Chtěli počkat na 8000 Uhrů a 5000 Chorvatů, kterým velel Jan Zápolský, jež přicházeli od Segedína.
Jako prvním došla trpělivost horkokrevným Turkům. Uhři však atak na pravé křídlo odvrátili a sešikovali se do protiútoku. Rumélijské jednotky se daly na útěk a zbytek osmanské armády ustoupil. Úspěchem povzbuzení evropští vojáci však udělali zásadní chybu. Jízdní jednotky začaly s pronásledováním a vzdálily se od pěšáků. Na tu zaútočila lehká islámská jízda. Zuřil nelítostný boj a planina u Moháče se začala barvit do ruda. Po hodině intenzivních bojů vyrazil do víru bitvy třetí sled složený ze Sulejmanovy osobní gardy. Elitní vojáci tvz. janičáři začali nepřátelské vojáky doslova rozsekávat. V tu chvíli se zbytek uherské armády, včetně Ludvíka II., dal na útěk.
Mladý král však nedojel daleko. „Uprostřed potoka se kůň najednou zastavil a chtěl se napít. Ludvík ho tak popohnal bičíkem a ostruhami. Unavené zvíře se však vzepjalo na zadní, ztratilo rovnováhu a spadlo do vody. Přímo na těžkooděného krále. Močálovitá kaše ho začala stahovat do svých útrob, z nichž se nedalo uniknout," popsal Jiří Tomáš.
Smrt Ludvíka II. Jagellonského znamenala vymření česko-uherské větve Jagellonců. Na trůn nasedl Ferdinand I. Habsburský. Habsburkové se tak stali významnými hráči středoevropské politiky. Turci obsadili uherské hlavní město Budín. Střední část Uherska pak okupovali 150 let. Dalších 200 let trvalo, než Maďaři získali v rámci rakousko-uherského vyrovnání faktickou suverenitu.
Zdroj:
www.cs.wikipedia.org, www.stoplusjednicka.cz/kraldite, https://www.stoplusjednicka.cz, www.reflex.cz
