Osvobození Osvětimi: Ruští vojáci viděli hodně, ale tohle unést nedokázali

Na kost vyhublá těla mohlo normální jídlo zabít

Na kost vyhublá těla mohlo normální jídlo zabít

Foto: Profimedia

„Našim očím se naskytl strašlivý obraz: ohromné množství baráků. V mnoha z nich leželi na palandách lidé. Byly to kostry s nepřítomným pohledem, oblečené do lidské kůže. Samozřejmě jsme s nimi hovořili. Ty rozhovory ale byly velmi stručné, protože přeživší lidé neměli vůbec sílu a bylo pro ně vyčerpávající povědět cokoli o svém pobytu v táboře. Byli vyhladovělí, vysílení a nemocní,“ řekl Alexandr Voroncov, kameraman Rudé armády.

Koncentrační tábor Osvětim byl považován za nejhorší vyhlazovací tábor vůbec. Když jej sovětští vojáci na konci ledna roku 1945 osvobodili, spatřili skutečné hrůzy, které se zde děly. V srpnu 1944 dosáhl vyhlazovací tábor své maximální kapacity – bylo zde vězněno přes 130 000 osob. Spolu s blížícím se koncem války navíc zvěrstva dosáhla takové úrovně, že i otrlí vojáci byli naprosto otřeseni.

Zdroj: Youtube
 

Osvětim

Komplex tří oddělených táborů Auschwitz I, II a III. vybudovali nacisté na území jihozápadního Polska, u městečka Osvětim. Bylo zde zavražděno nejvíce lidí v historii – například za jedinou noc z 8. na 9. března 1944 zahynulo v plynových komorách 3 792 českých a moravských Židů. Již v létě 1944 začali Němci s první fází likvidace tábora, či přesněji řečeno s přípravami jeho budoucí evakuace.

 Vězenkyně v OsvětimiVězenkyně v OsvětimiZdroj: Profimedia

Zahlazování stop

„Kolem 18. ledna 1945 byli vězni a vězenkyně evakuováni. Všichni, kteří byli schopni pochodu, museli tábor opustit. Esesáci nám sdělili, že tábor je podminován a že kdo zůstane, zahyne. Mnoho z nás však esesákům nevěřilo a v táboře jsme zůstali (…) Do okamžiku osvobození jsme si museli sami poradit. Sháněli jsme především z táborových skladů potraviny a oděv (…) Stali jsme se svědky zapálení tzv. Kanady a vyhození krematorií do povětří,“ uvedla Zofia Lutomska-Kucharska, bývalá vězenkyně, v období osvobození tábora byla ošetřovatelkou v táborové nemocnici BIIe v Birkenau.

Během posledních měsíců roku 1944 byly rozmontovány desítky dřevěných ubikací  v Birkenau, rychle vyvezena většina věcí ukradených deportovaným Židům a skladovaných v tzv. Kanadě. Němci se snažili zahladit stopy – pálili kartotéky a jmenné seznamy Židů, snažili se zahladit i jámy, kam se sypal popel pálených těl. S výjimkou jednoho byla demontována i krematoria a plynové komory v Birkenau. Ale i to, co zůstalo, stačilo.

Jedno z krematorií v OsvětimiJedno z krematorií v OsvětimiZdroj: Profimedia 

Místo, které bylo peklem

V Osvětimi bylo nalezeno jen posledních zhruba 7000 lidských bytostí včetně nemuvňat narozených v táboře – tedy spíše toho, co z nich zbylo. Byli to jen ti, které již nacisté nestihli zavraždit a byli příliš slabí na to, aby ještě posloužili. Němci se totiž snažili zahladit stopy po jejich hrůzách, jak mohli, takže v posledních válečných měsících poslali tisíce lidí do plynových komor, do říšských továren na práci nebo na pochody smrti.

Vojáci si náhle uvědomili, že byla i místa, kde bylo ještě hůře než na frontě, v první linii. O existenci tábora se dozvěděli jen pár dní před tím, než k Osvětimi dorazili.

„Myslím, že taková zvěrstva si vedení naší armády nepředstavovalo. Vzpomínky odtamtud mě provázely po celý život. Bylo to to nejstrašnější, co jsem viděl a nafilmoval během války," prohlásil kameraman vojenského filmového štábu Alexandr Voroncov.

 Vyhlazovací tábor Osvětim byl osvobozen v lednu 1945Vyhlazovací tábor Osvětim byl osvobozen v lednu 1945Zdroj: Profimedia

Hrůzy, na které nelze zapomenout

"Našim očím se naskytl strašlivý obraz: ohromné množství baráků (…) V mnoha z nich leželi na palandách lidé. Byly to kostry s nepřítomným pohledem, oblečené do lidské kůže. Samozřejmě jsme s nimi hovořili. Ty rozhovory ale byly velmi stručné, protože přeživší lidé neměli vůbec sílu a bylo pro ně vyčerpávající povědět cokoli o svém pobytu v táboře. Byli vyhladovělí, vysílení a nemocní (…) Když jsme jim vysvětlili, kdo jsme a proč tu jsme, projevili nám trochu víc důvěry. Ženy plakaly, do pláče se dali také muži (…) Na území tábora stálo několik jakýchsi pyramid. Jednu tvořila hromada oblečení, jinou hrnce, další zubní protézy…" popsal první chvíle kameraman Voroncov, který hrůzní obrazy zubožených lidí zachytil na kameru Rudé armády, stejně jako další polské filmové štáby. Tak spatřily světlo světa vyhublé postavy dětí a dospělých ve vězeňském oblečení u plotů z ostnatého drátu, na povrch vypluly i k prasknutí narvané sklady osobních věcí zavražděných 1,3 miliónů žen, mužů a dětí.

Osvětim

C. Clauberg, gynekolog z Osvětimi: Vyvinul nejhorší metodu sterilizace historie

Vytoužené jídlo zabíjelo

Když 60. armáda 1. ukrajinského frontu jako první dorazila k bráně tábora, psala se sobota 27. ledna a bylo 15 hodin.  Našla hromady stovek mrtvol a poslední tisícovky lidí v takovém stavu, že jen někteří z nich byli schopni tábor opustit. Lidé byli tak vyhladovění, že ani poté, co jim armáda dala najíst z jejich zásob, nemohli tábor opustit. Přitom není nic, co by si přáli více. Po měsících a letech hladovění jim totiž jídlo paradoxně naopak v mnoha případech uškodilo a hrozila jim dokonce smrt. Takže vězni zde museli zůstat i několik měsíců pod dozorem vojenských polních nemocnic, než byli schopni konečně odejít.

 Rudá armáda našla v táboře posledních 7000 bytostíRudá armáda našla v táboře posledních 7000 bytostíZdroj: Profimedia

„Líčit život v koncentračním táboře by asi bylo zbytečné, podstatné je asi jen to, že přežít tam mohli jen velmi silní jedinci. To trauma, které tam každý denně prožíval, se nedá vyléčit, ani zapomenout. Přežít Osvětim bylo peklo, to Dante nevymyslel, co se tam dělo,“ popsala Erika Bezdíčková, slovenská Židovka, která byla jako třináctiletá transportována před osvobozením Osvětimi do tábora Genshagen, kde musela pracovat v továrně na letecké motory.

Zdroj: Youtube
 

Výslechy nacistů

V Osvětimi natočené materiály sloužily později při vedení procesů s nacisty. Někteří z nich ale stále zapírali, jen málokdo projevil jakékoli emoce. „Samotné usmrcování trvá nejkratší dobu. Za půl hodiny jsme mohli vyřídit 2000 lidí, ale spalování trvalo strašně dlouho. Zabíjení bylo lehké, nebylo třeba ani stráží, aby je nahnali do komor. Šli tam dobrovolně, protože si mysleli, že se jdou sprchovat. Místo vody jsme pak pustili jedovatý plyn. To všechno šlo velmi rychle," vypověděl po válce při Norimberském procesu Rudolf Höss, který tábor postavil a do roku 1943 byl jeho vedoucím.

 

Zdroje: www.holocaust.cz, www.pametnaroda.cztn.nova.cz