Smutný příběh otrokyně tak krásné, že ji nutili nosit železnou masku

Escrava Anastacia - ilustrace Jacquese Araga, 1839

Escrava Anastacia - ilustrace Jacquese Araga, 1839

Foto: Jacques Étienne Victor Arago / Creative Commons, volné dílo

Příběh o muži se železnou maskou známe všichni, i když je to jeden z nejkontroverznějších příběhů historie vězeňství a dodnes není jasné, kdo se pod maskou skrýval, nebo zdali vůbec existoval. Traduje se ale i příběh o ženě pod železnou maskou. Tento příběh je příběhem o kráse, která musela být lidským očím skryta. Byla totiž tak čarovná, až byla nebezpečná. Nenáviděly ji ženy, které se bály konkurence, i muži, kteří po ní toužili.

Příběh o ženě se železnou maskou je ale zcela jiný než příběh tajemného vězně. Jedná se o populární lidovou světici, uctívanou v Brazílii, jménem Escrava Anastacia, která byla v 19. století označována za bohyni. Fascinující na jejím příběhu je, že byla jednou z prvních černošských otrokyň, které se narodily s modrýma očima.

Neměla masku přes celý obličej, ale dle pramenů ji podivný náhubek s pásy zakrýval zejména ústa a část obličeje, a na krku měla masivní obojek. Kdo byla tato tajemná žena, která byla tak krásná, že byla nucena nosit železnou masku? Její životní příběh má opět mnoho verzí.

Na dokument o ženě v železné masce se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Afričanka s modrýma očima okouzlila svět

Escrava Anastacia se narodila zřejmě 12. května roku 1740 a byla otrokyní afrického původu.

I když nebyla nikdy oficiálně uznána katolickou církví, pro Brazilce je stále důležitou postavou lidové katolické zbožnosti. V této kultuře je ztvárněna v knihách, jsou jí věnovány rozhlasové pořady, a dokonce i velmi úspěšný televizní seriál. Anastacii uctívají rovněž příslušníci tradic umbanda a spiritistů. Pro všechny její stoupence je tato žena zobrazována jako neuvěřitelná kráska s pronikavýma modrýma očima, což je u Afričanů velmi neobvyklé, a s železnou maskou na obličeji.

Detaily o jejím životě ale nejsou jednoznačné, říká se však, že měla brazilské kořeny, v jiné verzi zase, že se narodila v Africe jako královská princezna, ale byla zotročena a převezena do Brazílie, nebo že byla dítětem černé otrokyně ze západního pobřeží Afriky, ale její matka Delminda byla znásilněna svým majitelem. Delminda pocházela z kmene Bantu (původem asi z roku 2000 př. n. l. z jižní Nigérie a Kamerunu) a byla snad dcerou královského rodu Galanga přivezeného do Brazílie v roce 1740 prostřednictvím nákladu 112 otroků.

Každopádně kombinace tmavé pleti s modrýma očima byla výsledkem. Logické stopy by skutečně vedly k nevěře, takže by byla velmi pravděpodobná verze, že majitel plantáže, který znásilnil svou otrokyni, pak poslal krásnou dceru pryč, aby se o nevěře nedozvěděla jeho žena.

Krutý osud nesen s grácií

Ať už byl původ krásné otrokyně jakýkoli, Anastacia pracovala jako hospodyně na plantáži cukrové třtiny, kde s ní bylo jako s otrokyní zacházeno. Krutí a nemilosrdní majitelé dívku bili, ale ona nezahořkla a ke všem se chovala hezky. Navíc měla údajně léčitelské schopnosti a její zázraky pomáhaly lidem. Jedna z verzí, díky níž je dívka dodnes uctívána, hovoří dokonce o tom, že svým majitelům zachránila před smrtí jejich syna, ale ti ji přesto zabili. Ona jim však před smrtí vše odpustila.

I proto byla trnem oku a její majitelé ji postupně přikázali nosit na obličeji masku, která vypadala jako náhubek, aby nemohla mluvit. Kolem krku měla těžký železný obojek. V jiné verzi nosila tyto předměty proto, aby nemohla mluvit o tom, že ji její majitel znásilňoval, protože ani on nemohl její kráse odolat. A podle dalších verzí ji obvykle nenáviděly pro její krásu všechny ženy, které tajně přemluvily syna jejího pána, aby ji znásilnil, a proto pak musela nosit masku, která ji znemožňovala mluvit.

Ač zachraňovala druhé, nedokázala nakonec Anastacia zachránit sebe a zemřela na tetanus, který dostala právě ze strašlivého obojku, který musela nosit. Předpokládá se, že poté, co ho nosila tak dlouho, ji železo v něm otrávilo.

Muž se železnou maskou, 1998

Velké zklamání vědců: Muž se železnou maskou nebyl král, ale bezvýznamný člověk

Život s obojkem a v bolestech

Anastacia si směla masku a těžký obojek sundat jen k jídlu, protože ji páni potřebovali silnou a aktivní. I tak ale mohla jíst jen jednou denně, takže byla věčně hladová, což těžká práce ještě více násobila. Jinak čelila útokům žen i mužů, byla denně obtěžována a zesměšňována. Nemohla se bránit, nemohla mluvit, nemohla se ozvat – její jazyk stlačoval náhubek, což vedlo mimo jiné i k dýchacím potížím.

Když Anastacia zemřela, její majitel ji uvolnil z postavení otrokyně a začala být uctívána jako světice a symbol odpuštění a soucitu, později i jako předobraz bojů a strádání anebo symbol odporu. Dodnes je respektována jako vlivná postava při odkazu na černošskou historii.

Ve Vas Lobo v Riu de Janeiru stojí dnes její socha a je zde pietní místo, kde se scházejí její ovečky, aby ji uctily. Rovněž bylo vysláno několik petic do Říma, aby byla kanonizována jako svatá Anastázie Římská.

Zdroje:

en.wikipedia.orghistoryofyesterday.comafrichroyale.comwww.thevintagenews.comhistorycollection.com