Piráti nebyli ale takoví, jak jsou popisováni v atraktivních příbězích. Byli to lidé, kteří by udělali ledacos pro svou obživu, námořní přepadávání lodí nevyjímaje. Nebyli to vždy dobrodruzi, kteří trávili měsíce plavbou po moři, aby narazili na loď a tu okradli. Často je najímala dokonce vláda ze strategického hlediska, když potřebovala narušit námořní obchody. Piráti prostě normálně pracovali, jen jejich práce byla trochu jiná. Pásky přes oko sice někteří měli, aby se lépe přizpůsobili přechodu z tmy na světlo, ale třeba o tom, že by měli papouška na rameni. I chůze po prkně byla spíše skloubením příjemného s užitečným, nadneseně řečeno.
Na dokument o této zábavné, ale přece jen smrti, se podívejte zde:
Poprava pro obveselení posádky – únik z nudy
Chůze po prkně je v souvislosti s piráty spojována s trestem, jemuž byli podrobováni jejich zajatci. Jednalo se o trest smrti, kdy odsouzený musel po svých pomalu vkráčet do hlubin oceánu, odkud nebyl návratu. Pomalu, po svých, po prkně.
Jenže tato metoda smrti by byla v životě „pracujících pirátů“ jen zbytečně zdlouhavým rituálem. Pravdou je, že když pirátská posádka obsadila loď, nezdržovala se přípravou prkna a smrtí jednoho nepřítele po druhém, ale muže jen prostě naházela přes palubu. I bez prkna.
Chůze po prkně pak byla spíše jakýmsi divadlem a sloužila pro obveselení posádky v dobách, kdy měli klid a nudili se, protože neměli dostatek práce.
V takové době ale vymýšleli nejrůznější metody. Jejich cílem nebylo jen obveselení, ale často i získání obchodních informací od zajatých nepřítel. Navíc mnohé pirátské posádky měly písemné kodexy, v nichž bylo podrobně popsáno, jak mají zacházet se zajatými civilisty a jak s ostatními námořníky.
Kdy k chůzi po prkně došlo?
Jejich kreativita se pak zvrtla i v takové nápady, jakým byla třeba právě chůze po prkně. A pár takových případů je zdokumentováno. Jeden z nich se stal v roce 1829, kdy skutečně pirátská posádka donutila zajatce z poražené lodi chodit po prkně se zavázanýma očima a přivázanými dělovými koulemi.
Chůze po prkně byl způsob popravy, který při zvláštních příležitostech praktikovali piráti, vzbouřenci a další nepoctiví námořníci, ale - jak jsme již řekli – sloužil spíše pro pobavení. Pravda je, že cílem byla skutečně smrt odsouzeného, jelikož zajatci byli většinou svázáni tak, , aby nemohli plavat ani šlapat vodu. Svázaní chodili většinou po dřevěném prkně nebo trámu nataženém přes bok lodi, které samozřejmě nemělo balanc.
Obdobné případy jsou zdokumentovány například z roku 1769, kdy chůzi po prkně doznal jeden ze vzbouřenců, George Wood, kaplanovi v londýnské věznici Newgate. Douglas Botting, který zprávu zachytil, ji i přesto, že byla považována za součást výpovědi, označil za „nejasnou zprávu [...], která může, ale nemusí být pravdivá a v každém případě nemá nic společného s piráty". Další zmínkou o tomto druhy popravy je výpověď pana Claxtona, chirurga na palubě lodi Garland v roce 1788. A další zmínka je pak o pirátovi Johnu Derdrakovi, který působil v 17. století na Baltu a údajně všechny své oběti utopil tím, že je donutil jít po prkně.
V literatuře a dobových záznamech bychom tedy několik zmínek našli, nejednalo se však rozhodně o běžnou praktiku. I navzdory vzácnosti této praktiky se chůze po prkně dostala do lidových mýtů a folklóru prostřednictvím vyobrazení v populární literatuře, a to dokonce i v tak kultovních dílech, jako byl klasický Ostrov pokladů od Roberta Louise Stevensona z roku 1884.
Zdroje:
