Itálie byla první

Podstatným problémem převozu mrtvých osob z jednoho hřbitova do druhého a z nemocnic na konečné místo odpočinku se roku 1912 zaobírali už v Itálii. Nově postavený hřbitov Cimitero Maggiore se od toho starého a plného vzdaloval 7 kilometrů, a protože neměli jiné přepravní prostředky, jenž by dopravili nejen zesnulého, ale i truchlící příbuzné, zřídili speciální pohřební linku tramvaje. Za necelý rok se původně jeden vůz, do něhož se vešly dvě rakve, dvě nepočetné rodiny, výzdoba na hrob a kaplan, rozrostl o dalších dvanáct vozů. Z Milána si vzalo příklad malé francouzské město Vincennes a pak i Praha.

O zřízení linky se mluvilo už tehdy v roce 1912, Pražské Elektrické podniky zjišťovaly, zda se jim pohřební tramvaje vyplatí, a kudy by koleje vedly a jestli je možné do plánu zahrnout i nově vzniklé hřbitovy v Ďáblicích a Hostivaři. Po schválení však vypukla první světová válka a zřízení speciální tramvajové linky se muselo přesunou na neurčito, tedy dokud válka neskončí, pokud vůbec.

Pojízdná připomínka nesmyslného válčení

Až do roku 1917 jezdívali po Praze sanitní tramvaje, převážející raněné vojáky z nádraží do vojenských nemocnic, ale mrtví se v nemocnici kupili a bylo je třeba pohřbít. Například Bohnický hřbitov, sídlící jen 700 metrů od Psychiatrické léčebny Bohnice, si vystačil s koňským spřežením, případně složitějším odnášením rakví do krchova, ostatní nemocnice takový luxus neměly. „Černá Máry“, jak se černě zbarvené tramvaji linky 152 se světelným křížem přezdívalo, vyjela 22. října 1917 z Karlova náměstí. Ve svých útrobách schovávala dvě rakve, jedna z nich skončila na Olšanských hřbitovech, druhá putovala na Vinohrady. Pro kolemjdoucí lidi se stávala učiněnou atrakcí a zároveň připomínkou stále probíhající války.

Její smutná jízda trvala pouhé dva roky. Za dobu svého působení přepravila 1042 mrtvých vojáků na hřbitovy po celé Praze, poté se uvažovalo, že by byl vůz použit pro civilní pohřby, ale z nápadu sešlo. Podniky si s touto myšlenkou znovu a naposled pohrály v roce 1921, ale už o rok později ji přeměnily na klasický tramvajový vůz určený k přepravě „živých“. Černá Máry svou projížďku na pražských kolejích ukončila v roce 1933, stala se z ní tažný povoz v ústředních dílnách v Rustonce, a o tři roky později se Elektrické podniky s vozem nadobro rozloučili.