Polibek ve středověku nebyl jen spojením rtů muže a ženy. Naopak většina veřejných polibků zahrnovala muže líbající jiné muže, a to hned z několika důvodů. Líbání pro středověké lidi mělo zcela jiný význam.

Kdo všechno a proč líbal?

Například dánský král Hrothgar políbil Beowulfa a objal ho kolem krku, když hrdina odcházel po zabití Grendela. Jidáš zradil polibkem Ježíše, stejně jako Lancelot a Guinevera zradili Artuše. Takových příkladů jsou desítky a polibek se objevuje dokonce i v teologických a církevních pramenech, a to i navzdory nelibosti puritána Tomáše Akvinského.

Polibek v latině vycházel ze slov výměny a spojení a v době feudalismu bylo jedním ze základních použití polibku formalizovat transakci. Také u vzdání pocty nebo pochvaly byl polibek slibem věrnosti mezi pánem a vazaly. Polibky sloužily jako vzdání holdu někomu a zpečeťovaly tak rituál jako oficiální provedení ústní přísahy. Až úsměvné je to, že vynechání polibku bylo navíc považováno za zneplatnění slibu. Polibek byl zkrátka vnímán jako nejvyšší známku legitimity na ritualizovanou transakci. Jedinou výjimkou byla možnost nákazy v dobách černé smrti.

Polibek manželů až po polibek na zadnici

Použití polibku ve středověkém svatebním obřadu je méně romantické než oslavné "nyní můžeš políbit nevěstu", na které jsme zvyklí při dnešních svatbách. Ale polibek měl velkou váhu. Středověký ženich líbající svou nevěstu si vlastně vypůjčoval stejnou autentizační sílu polibku při obřadech uctívání. Když při svatbě kněz přečetl oznámení o sňatku a skončily ostatní formality, dal ženichovi znamení pokoje a ten by je měl zopakovat své nevěstě a políbit ji. Takto svázáni "nesměl nikdo z nich políbit nikoho jiného".

Ve všech středověkých románech je samozřejmě polibek i nástrojem vášní, choutek a touhy milence po své milované. Ale často otrávený polibek je i nositelem pádu nebo smrti. V kontextu dvorské lásky byl pak polibek nejvyšším darem, který mohla dáma svému milenci věnovat. Ostatně na touze po sladké odměně je celá trubadúrská poezie postavena!

Erotika spojená s vrcholně středověkými mystickými tradicemi v sobě zahrnuje jak chápání polibku jako výrazu touhy po vrcholném sjednocení v lásce, tak jako posvátného a rituálního znamení dosažení těchto duchovních zisků. V tomto kontextu mohl zase polibek zranit i uzdravit, jak praví tato báseň.

Paní, pro kterou zpívám a ještě víc,

Tvé rty mě zranily až do morku kostí,

Sladkým polibkem lásky pravé srdce,

Dejte mi radost, zachraňte mě i od smrtelného smutku.

A samozřejmě nechybějí ani polibky sarkastické: ty jsou převráceny a zesměšňovány ve fabliaux, prostopášných příbězích, kde většina polibků hrubě dopadá na hrdinovi zadnici.

Polibek pro věřící

Zároveň byl ve středověku ve zcela jiném kontextu polibek bránou k mystickému božství. Ústa a polibek vyjadřovala ve smysl k víře úctu a pokoru. Biskupové udělovali svatý polibek příjemcům svátostí při křestu, rozhřešení kajícnosti a svěcení. Křesťané líbali relikvie, ikony, biskupské prsteny a liturgický pax, stejně jako muslimové v Mekce po vzoru Mohameda líbali svatou relikvii Černého kamene na Ka'ábě. Ostatně právě muslimové se líbají na pozdrav i dnes. Židovští věřící zase v synagoze políbili plášť Tóry.

Ve středověku navíc existovaly i různé kategorie polibků, jako erotické polibky mezi osobami stejného pohlaví, polibky na znamení úcty mezi celibátním mnichem a šlechtičnou, nedovolené polibky mezi osobami hlásícími se k řeholnímu životu, polibky rodičů udělované jejich dětem atd.

Zkrátka dát někomu políbení nebylo jen tak!

Na novodobou vědeckou teorii líbání se podívejte zde:

Zdroj: Youtube

Zdroje: www.medievalists.net, www.bbc.com, Nicholas James Perella, The Kiss Sacred and Profane: An Interpretative History of Kiss Symbolism and Related Religio-Erotic Themes (University of California Press, 1969), www.historyextra.com