Sokušinbucu: Drastický proces mumifikace za živa je zakázán. Někteří to dokázali

Metoda sokušinbucu byla metodou mumifikace zaživa

Metoda sokušinbucu byla metodou mumifikace zaživa

Foto: Profimedia

Asketismus ve všech oblastech je velmi typickou vlastností buddhistických mnichů, kteří jsou rovněž pověstní jejich neuvěřitelnou vůlí. Do této kategorie patří i tři tisíce dní trvající postup zvaný sokušinbucu, který jim měl pomoci dosáhnout mravní dokonalosti tím, že se v podstatě mumifikovali zaživa.

Rituál sokušinbucu je pro našince poměrně děsivý, i přesto se v letech 1081 až 1903 nejméně 16 mnichů mumifikovalo právě tímto postupem. Chtěli se stát – a stali se tak - Buddhou ve vlastním těle.

Proces mumifikace sokušinbucu byl oficiálně zakázán až v roce 1877, mniši v něm ale i nadále pokračovali. Poslední z nich, Bukkai, zemřel až v roce 1903. O téměř 60 let později bylo jeho tělo exhumováno a vědci žasli, v jak perfektním bylo stavu.

Mumifikovaný japonský mnichMumifikovaný japonský mnichZdroj: Profimedia

Sokušinbucu – cesta k osvícení

Mumifikaci známe všichni od Egypťanů a většině z nás se samozřejmě vybaví snaha navždy uchovat i tělo Vladimíra Iljiče Lenina, což je však z jiného soudku. Mumifikace měla vždy uchovat těla mrtvých lidí anebo zvířat v jejich co nejvěrnější podobě. Do kategorie jakési mumifikace, nebo vysušení těla, patří i sokušinbucu.

Jednalo se vlastně o nejvyšší forma odříkání si všeho, aby se tak mniši stali jakousi mumií ještě za života. Odříkání potravy, dokonce i tekutin a veškerého pohodlí jsou u mnichů cestou k tomu dosáhnout mravní dokonalosti a třeba i osvícení.

Kuka a jeho škola

Proto někteří buddhističtí mniši začínali s mumifikací svých těl ještě za plného života. Podle magazínu All That Is Interesting však sokušinbucu životy některých z těchto japonských mnichů životy ukončila, a jen pár z nich se podařilo dosáhnut svého cíle a stát se tak vlastně chodící mumií.

Buddhista jménem Kuka (známý také jako Kobo Daiši) je prvním známým mnichem, který se sám mumifikoval.  Roku 806 založil šingonskou buddhistickou sektu, založenou právě na tom, že se její členové přes odříkání a trýznění vlastního těla snažili propracovat ke stavu osvícení. Kuka sám s sokušinbucu začal v roce 835, kdy údajně vlezl do své hrobky a krátce nato vstoupil do stavu věčné a hluboké meditace nyūjō. Tento děsivý proces je zdokumentován Kenem Jeremiahem v knize Living Buddhas: the Self-Mummified Monks of Yamagata.

Kuka, jeho stoupenci a následovníci věřili tomu, že askezí, která vede k mumifikaci, nespasí jen vlastní duši, ale i místní chudé zemědělské komunity. Věřili, že jejich duše ochrání lidi na Zemi. K tomu bylo tedy potřeba, aby tělo zůstalo uchované – mumifikované. 

Sokušinbucu mělo mnichům pomoci dosáhnout nirványSokušinbucu mělo mnichům pomoci dosáhnout nirványZdroj: Profimedia

Šestnáct „vyvolených“

O samotnou mumifikaci vlastního těla zaživa se v průběhu téměř tisíce let pokoušely stovky mnichů, z nichž se ví o 16, kterým se to podařilo. Dnes jsou jejich mumie vystaveny na severu Japonska v prefektuře Jamagata. Je však možné se domnívat, že se podobných mumií sokušinbucu na podobném území Japonska nachází mnohem více, jen jsou ukryté v horách a dosud se je nepovedlo objevit.

Jak samotná „mumifikace“ probíhala? Procedura trvala tři tisíce dní. Byla založena na meditaci, hladu, dehydrataci, ale hlavně na konzumaci jedů. I díky nim se během sokušinbucu mniši vzdalovali světu lidí. 

Vědci zrekonstruovali tváře slavných mrtvých: Ježíše, Buddhy, Kleopatry a jiných

Tři tisíce dní utrpení

Procedura začala dietou, kdy mniši jedli jen semena, ovoce a ořechy. Právě proto, že si odpírali běžné jídlo, posilovala se jejich vůle, kterou později velmi potřebovali.

Pak nastala fáze mokujikigyō, pojídání stromů, kdy mniši konzumovali semínka ze šišek, jehličí a kůru stromů. Už v této fázi začali i pít toxický čaj z pryskyřice stromu uruši (škumpa fermežová). Z této pryskyřice se například vyrábějí odolné lodní laky. Pití tohoto čaje způsobovalo zvracení, takže tělo ztrácelo tekutiny, zmizely svaly, a bez živin nemohly přežít ani bakterie. Díky tomu bylo zajištěno, že ani po smrti nedojde k rozkladu těla, které díky jeho toxicitě nechtěli jíst ani červi. Posledních sto dnů drastické procedury mniši už nejedli a ani nepili nic, kromě malého množství slané vody.

Mniši,, kteří dosáhli sokušinbucu, byli uctíváni jako bohové.Mniši,, kteří dosáhli sokušinbucu, byli uctíváni jako bohové.Zdroj: Profimedia

Když skončila i tato fáze, mnich již vlastně nebyl člověkem, jeho zdraví bylo nenávratně zničeno. Těla byla odnesena do kamenné hrobky s malým otvorem, jímž prolezla jen bambusová tyč pro přívod vzduchu. Mniši zde byli zasypáni a na ruku jim byl přivázán zvon, aby pravidelně zazvonili a ukázali, že jsou ještě naživu. Pokud už mnich nezazvonil, ostatní bambusovou tyč vyndali a hrobku utěsnili na zhruba tři roky – tisíc dnů, kdy se přesvědčili, zda mumifikace dopadla dobře. Bohužel výsledek se většinou nedostavil a nalezeny byly jen rozložené ostatky, což měla za následek vlhkost. Ostatky pak byly proto řádně pohřbeny.

Pokud se přece jen povedlo, že bylo nalezeno vyschlé a netknuté tělo, znamenalo to, že mnich dospěl nirvány a tělo bylo doneseno do chrámu, oblečeno do honosné róby a uctíváno.

Zdroje:

nedd.tiscali.cz, theses.czallthatsinteresting.com