Jaký byl ve středověku postoj k postiženým ženám? Církev vše řešila po svém

Nataša Slánská | 28. 10. 2021

Osoby trpící fyzickým postižením či nevyléčitelnou nemocí nebyly ve středověku ojedinělým jevem. Státní sociální systém však ještě neexistoval, a tak se o ně musely postarat rodiny či kláštery. Postiženým bylo rovněž dovoleno chodit žebrotou, přičemž nezáleželo na tom, zda šlo o muže či ženy.

Fyzické handicapy a nemoci typu malomocenství křesťanství vnímalo jako trest za hříchy, kterých se postižený ve svém životě dopustil. Pokud se někdo s problémem už narodil, bylo to přičteno hříchu prvotnímu, jenž se dědí z generace na generaci už od dob, kdy Adam s Evou ochutnali zakázané jablko. Na otázku, proč se jiní lidé rodí zdraví, tu byla zajímavá odpověď: Bůh dopřál nemocným projít očistcem už během života, takže po smrti už nebudou trpět a nejspíš půjdou rovnou do ráje.

V rukou mnichů, bylinek a modliteb

Malomocní a jinak postižení lidé tedy měli Bohu jaksi blíže a církev považovala za svou povinnost se o ně postarat. Soucit s trpícími měla nakonec v popisu práce. První špitály a leprosária vznikaly při klášterech a fungovaly ze sponzorských darů bohatých vrstev, jimž byla nutnost milosrdenství vštěpována od dětství v rámci dobré křesťanské výchovy.

Izolace od společnosti jistě nebyla pro nemocné příjemná, na druhé straně ale byli u mnichů v nejlepších rukou. Byly to právě kláštery, kde se udržovala vzdělanost a principy medicíny převzaté z antiky. Mnohé představy o lidském těle a způsobech možné léčby byly přesto velmi naivní.

Co bylo ve středověku považováno za smilstvo? Jak se mravní prohřešky trestaly?
Magazín

Co bylo ve středověku považováno za smilstvo? Jak se mravní prohřešky trestaly?

Jednou z nejméně probádaných kapitol středověkého lékařství bylo zdraví ženských orgánů. Debata vyvstávala už jen kolem menstruace. Ačkoli mezi vzdělanci prosakoval názor, že jde o naprosto normální jev potřebný ke zdárné reprodukci, veřejnost i mnozí církevní hodnostáři na menstruaci pohlíželi jako na očistný proces zbavující tělo zátěže hříchů. Panovalo přesvědčení, že Panna Maria a další svaté ženy díky své duchovní čistotě nikdy periodu neměly. Ženy kvůli těmto názorům mnohdy během "svých dnů" nesměly vstoupit do kostela.

Na silnou menstruaci pijavice?

První studovaní lékaři i lidoví léčitelé si však byli dobře vědomi, že poruchy menstruace znamenají problém. Pokud šlo o ženy z prostého lidu, poradily se s porodní bábou či starší zkušenou ženou ze vsi, která se vyznala v bylinkách. Bohaté dámy, které si mohly dovolit profesionálního lékaře, si oproti tomu většinou vyslechly Hippokratovu teorii o nerovnováze tělních tekutin. Například příliš silné krvácení bylo údajně možné zmírnit puštěním žilou na ruce, aby se proud krve stočil jiným směrem a nezatěžoval dělohu.

Snahy o léčbu ženských potíží byly sice ve většině případů marné, ale aspoň upřímné. Zlom v myšlení mnoha zbožných Evropanů nastal na samém konci středověku po vydání nechvalně proslulého díla Jakoba Sprengera a Heinricha Kramera Kladivo na čarodějnice. Autoři v něm popsali ženu jako labilní bytost náchylnou k pletkám s ďáblem. Její nemoci a postižení už najednou nebyly očistcem, nýbrž důkazem, že vzývá temné síly a Bůh ji za to trestá. S čarodějnictvím byly obzvláště spojovány ženy trpící epilepsií a hysterií. Mnoho z nich kvůli tomu skončilo na hranici, stejně jako báby bylinářky, které se nemocné ženy snažily léčit.

Zdroje: historicengland.org.uk, www.historyextra.com, www.psychiatrictimes.com

Tagy Jakob Sprenger klášter nemoc Panna Marie středověk