S narůstající populací ubývalo volného prostranství a přibývalo ulic s domy nahuštěnými těsně vedle sebe. Typický městský dům se skládal z přízemí a horního roubeného podlaží, přičemž spodní místnosti sloužily jako obchod či dílna a nahoře se spalo. Za pracovním prostorem se obvykle nacházela kuchyň, odkud šlo příjemné teplo, ale také kouř. Komíny přesahující úroveň střechy se v Evropě objevily až v průběhu 15. století. Do té doby byl kouř odváděn střešním otvorem, což nebylo příliš efektivní.
V domech tedy nepanovalo zrovna zdravé prostředí. Navíc zde hrozilo velké riziko požáru, který se mohl vzhledem k převaze dřevěné zástavby a hořlavých střešních krytin snadno rozšířit do okolí. Ve vrcholném středověku proto vznikaly první předpisy, jež ukládaly měšťanům povinnost při hašení požárů pomáhat. Praha dokonce už na začátku 14. století vydala požární řád nařizující vyhradit určité veřejné i soukromé prostory pro hasicí pomůcky.
Dům purkrabího na Karlštejně
Jedno velké staveniště
Kamenné domy rostly ve městech velmi zvolna. Jejich stavba byla drahá a táhla se několik let. Většina měst byla v průběhu středověku dosti vzdálena idealistickému obrazu křivolakých uliček plných malebných úzkých domků; v mnoha ulicích jste vždy našli nějaké domy, které byly zrovna rozestavěné. Nejdéle ovšem trvala stavba velikých budov, jako byly například kostely. To se mohlo protáhnout klidně na několik desetiletí. Města tedy připomínala spíš rozlehlá staveniště, kde se neustále ozývalo ťukání zedníků a tesařů. Nebyl tu žádný klid a už vůbec ne soukromí.
Na nějaké soukromí ovšem nebyli lidé zvyklí ani z domova. Jednotlivé prostory se v domech oddělovaly spíš paravány než příčkami a celá rodina spávala v jediné místnosti na matracích vyplněných slámou nebo jiným měkkým přírodním materiálem. Kromě majitele domu, jeho ženy a dětí bydleli pod jednou střechou i prarodiče (pokud byli ještě naživu) a čeledíni, případně služebné (pokud si je rodina mohla dovolit). K tomu připočtěme ještě nějakou tu bezprizorní neprovdanou příbuznou, o kterou se rodina z křesťanské dobrovůle starala.
Díky následujícímu videu si můžete udělat představu, jak takové typické středověké město vypadalo. Konkrétně jde o model anglického Birminghamu odpovídající roku 1300:
Čím více lidí, tím více výkalů
Na osamělost si tedy lidé ve středověkých městech stěžovat nemohli. Na druhé straně v domech nebylo téměř k hnutí. Zužující se parcely předurčily stavbu úzkých a tmavých domů. Když už bylo opravdu potřeba více místa, přistavělo se další patro.
Všichni obyvatelé domu také museli někde vykonávat své přirozené potřeby. Výklenky s odpadní rourou vedoucí do jímky byly výsadou největších kamenných staveb. Většina měšťanů používala přenosné nočníky, jejichž obsah bylo třeba pravidelně někam vylévat - nejčastěji do strouhy či přímo do řeky, i když se v některých městech stávalo, že výkaly končily přímo na ulici. Záleželo na městské radě a jejích nařízeních, jak se s města s nedostatkem hygieny vypořádala. Jak však přibývalo obyvatel, tím hůře se ve městech dýchalo.
Zdroje: https://www.dartfordarchive.org.uk/, https://www.bydlet.cz/, https://www.historyonthenet.com/
