Karibská nebo také Kubánská krize byla vyhrocením tehdejší mezinárodní politické situace. Sovětský svaz reagoval na umístění amerických raket v Turecku tím, že své rakety středního doletu umístil na Kubu. Američané chtěli předejít dalším dodávkám bojového materiálu a ostrov obklíčili.
1. října 1962 se čtveřice sovětských ponorek vybavená celkem 22 torpédy a jednou jadernou hlavicí přesouvala směrem ke Kubě. Měla podpořit vyhlášené embargo a zamezit dodávkám zbraní.
Američané však byli zmateni. Sovětské ponorky neměly žádná identifikační čísla, nebylo jasné, co je jejich cílem a zda nesou jadernou hlavici. Svět měl ještě v živé paměti sílu bomby svržené na Hirošimu. S cílem dosáhnout vynoření ponorek, na ně američtí námořníci vrhali cvičné hlubinné nálože. Jenže posádka sovětské ponorky B-59 se domnívala, že nad hladinou zuří válka. Rozhodla se proto, že 11 amerických torpédoborců a jednu letadlovou loď zničí.

Na rozdíl od ostatních ponorek, v ruské flotile se museli na palubě B-59 jednohlasně shodnout tři důstojníci, zda torpédo s jadernou hlavicí vypustí. Zodpovědnost tak musel převzít kapitán Savitsky, politický důstojník Ivan Semonovich Maslennikov a velitel flotily B-59, důstojník Arkhipov. Emoce zmítaly celou posádkou. Baterie ponorky byly téměř vybité, nefungovala klimatizace, což způsobilo extrémní až 50 stupňové vedro a vysokou hladinu oxidu uhličitého. Posádka ponorky spekulovala, co se děje nad hladinou a zda by bylo rozumné se vynořit.
Kapitán Savickij, který neměl rádiové spojení s Moskvou, již úplně vyčerpaný a plný nejistoty, nařídil připravit torpédo k odpalu. Podle autora knihy Kubinskaja samba kvarteta Fokstrot, Alexandra Mozgova kapitán zvolal: "Zničíme je! Zemřeme také, ale všechny je potopíme!" Vasilij Arkhipov učinil pravděpodobně nejtěžší a nejdůležitější rozhodnutí svého života. Toho dne, 27. října 1962, odmítl stisknout „červené tlačítko“, čímž zabránil jaderné katastrofě, která by vedla k totální nukleární válce.


O událostech toho dne a o tom, že na palubě ponorky B-59 byla jaderná zbraň, se svět dozvěděl až o čtyřicet let později. Vasilij Arkhipov o všem promluvil 14. října 1997 v Ústavu vojenské historie Ministerstva obrany Ruské federace. Pro několik zainteresovaných námořníků byla po mnoho let celá posádka ponorky považována za zbabělce, kteří se vynořili a padli do rukou Američanů, místo aby bojovali. Dcera Vasilije Arkhipova Elena Andriuková v rozhovoru se Svenem Lilienströmem pro web Faces of Peace o svém otci řekla: "Rozhodnutí mého otce zachránit životy a zajistit světový mír je známkou jeho síly, nikoli jeho slabosti."