Ústředním "mozkem" početné skupiny uprchlíků se stal Jihoafričan Roger Bushell, který v mládí vystudoval práva na univerzitě v Cambridge a později se přidal k britským vzdušným silám. Protože uměl plynně francouzsky a německy, dokázal se domluvit jak s dozorci, tak se spoluvězni různých národností, což mu pobyt v zajetí značně zjednodušilo. A pomohlo mu to také k pozici lídra při plánování hromadného útěku.

Zajatcům bylo jasné, že musejí umět více řečí, pokud se chtějí ze Zaháně nepozorovaně dostat přes německé území do Británie a dalších bezpečnějších zemí. Akci proto předcházelo kromě plánování a kopání tunelu také studium.

Organizace byla více než obdivuhodná: šest stovek mužů si vyrobilo primitivní náčiní k hloubení tunelu, který se nacházel 9 metrů pod zemí a byl vyztužen vším, co zajatcům přišlo pod ruku: postelemi, stoly, židlemi. Vykopanou zeminu zúčastnění vynášeli ven v nohavicích a rozprašovali ji nenápadně po táboře. Tunelem vedly kolejnice pro přepravu písku a fungovala zde i ventilace. Někteří zajatci, včetně českého pilota Arnošta Valenty, měli za úkol uplácet stráže a shánět pro uprchlíky civilní oblečení či falešné doklady.

Z původně plánovaných třech tunelů se podařilo zdárně dokončit jen jeden. V noci z 24. na 25. března roku 1944 se 200 prvních zajatců připravilo k útěku. Akci bohužel provázelo několik nešťastných okolností, včetně čerstvě napadaného sněhu, na němž byli lépe vidět jak samotní uprchlíci, tak jejich stopy. Z tábora nakonec prchlo jen 76 mužů různého původu, mezi nimi i Valenta a další dva Češi, Bedřich Dvořák a Ivo Tonder.

Když se o útěku zajatců dozvěděl Hitler, okamžitě nařídil rozsáhlou pátrací akci po celém Německu. Spárům gestapa nakonec unikli jen dva norští vojáci a jeden letec z Nizozemí. Padesát zadržených mužů bylo na místě popraveno, kulce neunikli ani Roger Bushell a Arnošt Valenta. Štěstí v neštěstí měli letci Dvořák a Tonder, kteří byli převezeni do jiného vězení a o rok později se dočkali osvobození.