Narodit se ve středověku jako žena byla smůla. Jak tehdy probíhala výchova žen?

Nataša Slánská | 31. 10. 2021

Narození děvčete ve středověku nebylo takovou slávou, jako když se narodil mužský pokračovatel rodu. To ale neznamená, že si rodiče nedali záležet na dívčině výchově. Čím lépe dceru vybavili do života, tím lepšího a bohatšího ženicha mohla okouzlit.

Rady ohledně výchovy dětí nacházíme v evropských pramenech už od 9. století. Na prvním místě se zdůrazňovala zbožnost, od které se odvíjely základní morální vlastnosti jedince. Výuka náboženství jako stěžejního předmětu logicky vyplývala ze skutečnosti, že v raném středověku bylo veškeré vědění, včetně znalosti písma, soustředěno v rukou mnichů a církevních hodnostářů. Odhaduje se, že číst a psát umělo pouze 10 procent mužské populace, a gramotnost mezi ženami činila dokonce jen 1 procento.

Za vzděláním do kláštera

V prostých venkovských rodinách nebylo vzdělání pro děti dostupné a ani nebylo vlastně potřeba. Dívky se učily domácím pracím od svých matek a při žních pomáhaly na poli. Rodiny urozené však při výchově dětí kopírovaly zvyklosti královských rodů, aby se dostaly ve společenském žebříčku co nejvýše.

Nebylo proto výjimkou, že se v kruzích vyšší šlechty dostalo vzdělání i dcerám. Zpočátku ho poskytovaly zejména kláštery, kde se vyučovalo především čtení a psaní v latině, hudba, vyšívání a tkaní, ale některé konventy děvčatům nabízely i lekce aritmetiky, geometrie, rétoriky a astronomie. Z kláštera pak dívka hladce přešla do rukou vhodného ženicha; pokud se žádný nenašel, mohla zde zůstat a nastoupit dráhu ctihodné sestry. V obou případech měla budoucnost ke spokojenosti rodičů zajištěnou.

Ideál ženské krásy v gotice: Kvůli touze podobat se panně Marii ženy umíraly
Magazín

Ideál ženské krásy v gotice: Kvůli touze podobat se panně Marii ženy umíraly

Příklad svaté Alžběty

Otázkami, jak nejlépe vychovat dívku, se v českých zemích zabýval Tomáš Štítný ze Štítného (cca 1333-1401). Tento intelektuálně založený příslušník nižší šlechty proslul nejen jako moudrý kazatel, ale také coby překladatel latinských děl do češtiny a autor četných traktátů. Vlastní dceru vychoval na příkladu života svaté Alžběty; za tímto účelem přeložil původní latinskou legendu ze 13. století a doplnil ji o praktické rady, které měly posloužit i dalším rodičům.

Svatá Alžběta si v dětství podle Štítného hrála, běhala a skákala stejně jako ostatní děti, avšak věděla přitom, že náboženské povinnosti jsou důležitější než zábava, a v případě nutnosti byla schopna odříkání. Její svatý charakter se projevil i ve vztahu k vrstevnicím, které dokázala usmířit, když se mezi sebou rozhádaly.

Z vlastností dospělé ženy a manželky pak Štítný vyzdvihoval lásku k manželovi, úctu k jeho rodičům, péči o hospodářství, smířlivost a soucit s chudými. Za nežádoucí naopak považoval marnivost, rozhazovačnost, přílišnou náruživost a opilství. Kromě toho vyjádřil na svou dobu poměrně moderní názor, že žena by měla býti muži "nejen poslušnou pomocnicí, ale i mravní oporou, rádkyní a v jistém smyslu partnerem".

Ve vrcholném středověku narostl počet světských škol a vzdělání se stalo o něco dostupnější i dívkám z městských vrstev. Ženy ve městech se často věnovaly vlastnímu řemeslu či obchodu a gramotnost pro ně byla výhodou. Na vysokoškolské vzdělání ale neměly šanci dosáhnout. Prvního doktorátu se v dějinách Evropy dočkala teprve dominikánská jeptiška Juliana Morell v roce 1608.

Zdroje: spartacus-educational.com, karolinum.cz, www.history.com

Tagy Alžběta II. Evropa klášter středověk Tomáš Štítný ze Štítného