K jistému uvolnění došlo spíše až v 70. letech 19. století, kdy se jednalo o dobu značně osvícenou. Podívejte se na dokument s o životě v 19. století očima historičky a spisovatelky Marie Michlové.
Emancipace až začátkem 20. století
I když ženské emancipační hnutí se objevilo zhruba v polovině 19. století, ke skutečné rovnoprávnosti žen ve společnosti vedla ještě dlouhá cesta. Základem bylo umožnit ženám dobré vzdělání, takže se postupně začaly objevovat i vyšší dívčí školy. Úroveň vzdělání souvisela i s uplatněním žen ve společnosti a jejich schopnosti najít si práci. Ač ženská práce ještě dlouho nebyla honorována stejně jako mužská a byla zde další četná omezení, znamenalo to velký pokrok, který později vedl i k politickým právům žen na počátku 20. století.
19. století – blýskání na lepší časy
Již v 19. století se však celkově zvyšovala životní úroveň a ženám se dostalo větších privilegií. Přesto stále nejdůležitějším bylo postavení ženy vzhledem k muži. Zatímco muži byli vůdci, majitelé něčeho, obchodníci či řemeslníci, o ženách se více mluvilo jako o manželkách či dcerách. O tom zajímavě pojednává i tento dokument:
Největší štěstí měly zajištěné vdovy. O těch by se dalo hovořit jako o svobodných bytostech. Ženy měly většinou jen povinnosti. Až na počátku 20. století bylo častější, aby se ženy i bavily. Tehdy se rovněž mohly věnovat jistým veřejně provozovaným koníčkům, jako byl třeba sport, ale i cestování, ale ženy v restauracích a kavárnách byly stále hudbou budoucnosti. Většinou se setkávaly v cukrárnách. I při cestách je musel většinou doprovázet manžel.
Věkový rozdíl mezi páry
Věk muže zralého k ženění velmi často souvisel s jeho profesí – musel být natolik zajištěn, aby se dokázal postarat o případnou rodinu. Muži se tak ženili kolem třicítky, proto byl i častý věkový rozdíl mezi nimi a jejich ženou. Ženy se vdávaly poměrně mladé a jejich hlavní úlohou bylo zplodit děti. Tím byla jejich role splněna. Ty šťastnější měly tolerantní a milující muže, ale velmi časté byly i formy domácího násilí, a to jak na ženě, tak na dětech.
Sportu seženy mohly veřejně věnovat až na konci 20. století. Ilustrační snímek, ženy na kole v USA.
Pět dětí nebylo výjimkou
Zajímavé je, že nebylo podivné zůstat i v mimomanželském svazku, tedy jak se hanlivě říkalo, starou pannou nebo starým mládencem. Právě proto, že se tento fenomén objevil v 19. století, je zde možné hovořit i o nižší porodnosti. Pakliže ale byli manželé sezdáni, nebylo výjimkou společně zplodit a vychovávat až pět dětí. Rozdíl byl samozřejmě v postavení, stejně jako mezi venkovem a městem. S koncem 19. století se počet dětí v rodině spíše snižoval. Byla i velice vysoká úmrtnost při porodech, která se neblaze odrážela na psychice žen. Přijít o dítě bylo před 150 lety stejně bolestivé jako dnes, ale polehčující okolností byla víra v boží spravedlnost, které rodičům trápení do jisté míry usnadňovala.
Domácí porody měly prioritu
Velmi překvapivé je, že domácí porody byly v podstatě výsadou lepších vrstev – očekávalo se, že manžel za bezpečný příchod potomka na svět u něj doma zaplatí porodní bábě. Porody v porodnicích se tak vztahovaly především na ženy, na něž nebylo nahlíženo s respektem, jako byly svobodné matky. Do porodnic se porody začaly přesouvat až na přelomu 19. a 20. století, ale plně prosazeny byly až v roce 1948. Dalším překvapením je i poměrně vysoký počet nemanželských dětí. Spadají sem ovšem i děti nesezdaných párů, které z ekonomických důvodů neměly na svatbu, ale partneři či rodiče společně na hromádce celý život. Nemanželské děti „bez otce“ to měly velmi těžké a společnost jim jejich postavení často připomínala.
Zdroje:
