Stejně důležité, jako bylo postavení bab kořenářek, bylo i postavení černé magie. Vzhledem k tomu, že ani tehdejší lékařské metody ale nebyly na kdovíjaké úrovni, některé praktiky obou zcela protichůdných oborů je možné i srovnávat. Právě vlivem špatných diagnóz byli často lidé léčeni na jinou chorobu, takže jim někdy i „medicína“ vzala život.
Medicína versus posedlost ďáblem
Především nad středověkými léčebnými metodami zůstává rozum moderního člověka stát a některé z praktik hraničí až s mučením. Nebylo proto žádnou výjimkou, když léčba nemocného sprovodila z tohoto světa, namísto aby mu pomohla jeho nemoci a neduhy odstranit.
Problémem bylo i to, že spousta středověkých nemocí a epidemií měla podobné příznaky a projevy.
Nezřídka se tak stalo, že bylo malomocenství zaměněno s lupénkou. Ještě hůře tomu bylo u psychických chorob, kdy téměř každý šílenec, nebo někdo s duševní poruchou, byl označen za posedlého ďáblem nebo zlou mocí, či za čarodějnici, a bylo s ním podle toho i zacházeno. Hlavní roli hrála všude církev, takže se na každou nemoc pohlíželo jako na boží trest za smrtelný hřích či porušení přikázání.
Lékařská ilustrace připisovaná Albrechtu Dürerovi (1496) zobrazující osobu se syfilisem. Zde se lékař domníval, že příčinou nemoci je astrologie
Ženy a syfilis
Trochu jinak se pohlíželo i na ženy se syfilidou, a to zejména v době 15. století, kdy dle mnohých domněnek Kolumbovi námořníci přinesli do Evropy syfilis. Jelikož se jednalo o nemoc pohlavní, samozřejmě byly tyto ženy považovány za těžké hříšnice, spojenkyně pekla a Ďáblovy služky. Nikdo neviděl, že se pravděpodobně často nakazily i od svých „bohabojných“ manželů.
Zajímavé je, že v roce 1495 vydal Maxmilián I., německý císař tzv. mandát o rouhačství. Tento mandát okamžitě vstoupil v platnost a musela se jím řídit většina měst. Mandát spočíval v tom, že jako prevence byl vydán zákaz hrát v kostky a klít.
Časná technika roubování tkáně k chirurgické korekci defektu nosu při syfilidě.
Paradoxně tedy kdo se chtěl uchránit před pohlavní nemocí s vysokou nakažlivostí, stačilo mu jen nebrát jméno boží nadarmo a uchránit se hazardu.
Na středověkém výskytu syfilidy se podílely i cechy. Prostitutky se rovněž staly jedním z řemeslných cechů, takže platily daně a byly chráněny státem. Část výnosů z jejich „profese“ pak byla odváděna církvi, jíž v tomto případě prostituce paradoxně nevadila. Navíc je dokázáno, že nejčastějšími návštěvníky a zákazníky prostitutek byli v té době právě duchovní. Nesměli se ženit, nemohli být legálně se ženou ani spatřeni, takže vedle námořníků a vojáků byli velmi častou a zámožnou klientelou.
Po Kolumbových objevech se syfilis začal Evropou šířit velice rychle, protože zde bylo i velké množství veřejných domů. V mnoha částech Evropy tak byly patrné snahy o regulaci prostituce, ale nákazu to bohužel nezpomalilo. Syfilida se tak stala hned po moru nejčastější příčinou úmrtí.
Nejstarší známá lékařská ilustrace lidí se syfilisem, Vídeň, 1498
To, co zabíralo, i zabíjelo
A dokonce i medicína zde byla bezradná - na vyrážku provázející syfilis totiž zejména lazebníci používali masti obsahující rtuť. A tato stejná mast byla používána i na zcela jiné nemoci a onemocnění, zejména na další kožní choroby, jež s pohlavní nemocí neměly nic společného.
Kvůli vysokému jedovatosti rtuti se tedy většinou stalo, že nemocný syfilidou zemřel na otravu rtutí, i když syfilis by možná i překonal.
Zdroje:
en.wikipedia.org, www.ncbi.nlm.nih.gov, www.denik.cz, www.ctidoma.cz
