Žhářství ve středověku jako nejtěžší zločin: Tresty byly strašné a exemplární

13. červenec 2020 četba na 2 minuty
Žhářům v dávných dobách hrozil nejvyšší trest.

Žhářům v dávných dobách hrozil nejvyšší trest.

Foto: Shutterstock.com

Nebezpečí požáru bylo ve středověkých městech značně vysoké. V dřevěných staveních se slaměnými střechami se běžně vařilo na otevřeném ohni. Stačila malá neopatrnost, a popelem lehla celá ulice. K hašení měli lidé k dispozici jen džbery a vodu z kašny.

Největší riziko požáru přinesl vrcholný středověk, kdy města houstla, domy stály nalepeny těsně na sobě a oheň se mohl rychle šířit. Již počátkem 14. století byl v Praze vydán statut "O ohni", který se zabýval protipožární ochranou pražských měst. V obecních prostorách a některých staveních musely být uloženy hasicí pomůcky, včetně kožených nádob na vodu, žebříků a háků na strhávání střech.

Neoficiální sbor hasičů ve své době tvořili muži ze židovské komunity, kteří s ručními stříkačkami, konvicemi a háky běhali hasit do všech koutů Prahy. Během městských oslav, při nichž se shromáždilo větší množství lidí, stávali Židé preventivně se džbery u kašen. V průběhu středověku a raného novověku nicméně většina obcí ukládala svým obyvatelům povinnost přiběhnout k požáru s nádobou a pomoci hasit; kdo od ohně utekl, musel zaplatit pokutu.

Zatímco založení požáru z nedbalosti se trestalo mírně, například povinností nahradit vzniklou škodu, oheň založený úmyslně byl považován za zločin hrdelní. "Žhářství aneb pálení, když někdo ze zlosti z návodu chtěním a zúmyslu oheň klade. A ten žhář pokutou upálení se tresce," uvádí Koldínův zákoník ze 16. století.

Pravidlo bylo jasné: kdo úmyslně založil požár, sám měl skončit v plamenech. Trest smrti dokonce hrozil i v případě, že obžalovaný žhářstvím jen vyhrožoval. Za pouhé výhrůžky mohl být člověk nakonec omilostněn; pokud se však prokázalo, že se k založení ohně už aktivně připravoval, ztráta hrdla ho neminula.

Za polehčující okolnost se považovalo, když si požár nevyžádal oběti na lidských životech. Ani to však žháři kůži nezachránilo: soud mu nanejvýš udělil humánnější trest smrti stětím.

Zato jistá služebná Anna z Tábora byla za žhářství na sklonku roku 1594 odsouzena k zahrabání zaživa. Třikrát zapálila stodolu svých pánů, aby zničila všechen jejich majetek. Domnívala se, že když o všechno přijdou, nebudou moci dále držet čeledíny, a propustí ji ze služby. Musíme pochopit, že šlo o časy, kdy ještě nebylo možné jen tak dát v práci výpověď. Nespokojená služebná se uchýlila k zoufalému činu - a čekala ji za to krutá smrt.

Akční letáky