Jak vypadal život žoldnéře ve středověku: Jaká byla jejich cena za smrt?

Někteří žoldnéři dosáhli ale opravdové slávy a byli najímáni nejrůznějšími zeměmi.

Někteří žoldnéři dosáhli ale opravdové slávy a byli najímáni nejrůznějšími zeměmi.

Foto: Autor: Kozlik / Shutterstock

Žoldnéřům se někdy přezdívalo vojáci štěstěny, což bylo jistě velmi nadnesené. I když to byly vlastně nájemní síly, tedy jednotlivci, kteří bojovali pro vlastní zisk, jejich život jistě nebyl bezstarostný. Žoldáci nebyli členy žádné armády, ale nechávali se najímat nejen do válečných konfliktů, ale třeba i pro obranu měst. Těm nejúspěšnějším se platilo zlatem, nemovitostmi nebo panstvím.

Během 16. století bylo zcela obvyklé, že základ tehdejších armád tvořili žoldnéři. Muži se stávali profesionálními vojáky, kteří za svou službu dostávali plat a podíly na kořisti. Ti nejúspěšnější žoldnéři procestovali celou Evropu a dosáhli věhlasu, nebylo jich ale mnoho. Většina se jen nechávala najímat bitvu od bitvy a jejich život nebyl jednoduchý.

Zdroj: Youtube

Rytíře vystřídala pěchota

Většina z nich sloužila u pěchoty, která se v 16. století proměnila v základní složku vojska, a vystřídala těžce vyzbrojené jízdní rytíře. Velké formace pěchoty, ve kterých mohlo stát klidně i 3 000 mužů vyzbrojených píkami (v polovině 16. století ještě občas i halapartnami), arkebuzami a mušketami, tvořily základ bitevní sestavy. To byli žoldáci. Jejich hlavním a jediným cílem byl výdělek, politické zájmy je nezajímaly. Slovo žoldnéř vzniklo z francouzského slova solde, neboli vojenská mzda, a starořímské mince solidus). Za své služby tito nájemní vojáci pobírali žold. Tento koncept se objevil už ve starověku, ale až po II. světové válce dostal přesnou definici.

Lept Žoldáci z roku 1530Lept Žoldáci z roku 1530Zdroj: Daniel Hopfer / Creative Commons, volné dílo https://creativecommons.org/publicdomain/

Žoldáci a obrana měst

Některá středověká města neměla svou vlastní silnou armádu, dokonce ani neměla obránce, kteří by v případě nebezpečí pomohli. Tato služba by pro ně byla velmi drahá, proto situaci řešila právě najímáním žoldnéřů do svých služeb.

Pokud by totiž města nebyla schopna své brány uchránit, hrozilo jim vyhladovění, jež bylo ve středověku velmi populární. Městské vojsko totiž bylo ve městech ustáleno až v době husitské, do té doby tedy bylo potřeba situaci řešit, když nastala. Vojenské úlohy se proto většinou ujali sami obyvatelé města, které tak bránili své domovy a rodiny, a k tomu byli za peníze městem najímání žoldnéři. Velikost města, složení jeho obyvatel i počet jeho přilehlých vesnic nakonec rozhodovali o tom, jak vysoká bude obranyschopnost města.

Válečná tažení ve středověku úzce souvisela s ročním obdobím. Pole musela být sklizena a zásoby hojné.

Jak vypadaly války a bitvy ve středověku? Naše představy jsou zkreslené

„Vrcholem obrany měst byl například Cheb, který mohl dát dohromady v období pozdního středověku více než 1200 vojensky schopných mužů najednou. Jenže většina měst disponovala mnohem menším počtem potenciálních obránců. Stříbro mělo asi jen okolo 240 lidí na aktivní obranu, a to včetně obyvatel přilehlých vesnic,“ říká Matěj Vlček Veselý v článku Městská hotovost jako nástroj i zbraň.

Rolník prosí žoldáka o milost před svou hořící farmou během třicetileté války.Rolník prosí žoldáka o milost před svou hořící farmou během třicetileté války.Zdroj: Neznámý / Creative Commons, volné dílo https://creativecommons.org/publicdomain/ 

Pomoc (ne)vítaná

Úkol vojenské služby města byl jasný: ubránit jej. Ale nejen to. Obrana města musela být naplánována, připravena a řízena. Celý tento proces byl často velmi nákladný.

Měšťané se někdy mohli boji vyhnout tím, že se rozhodli investovat peníze právě do žoldnéřů, kteří tuto povinnost převzali za ně. V Čechách nebyly případy najímání žoldnéřů tak časté, ale poprvé jsou zaznamenány v první polovině 14. století. Jelikož ale bylo najímání žoldáků finančně vyčerpávající, často se města bránila sama.

Žoldnéři byli vycvičeni a vyškoleni dělat přesně to, co měli. Ne vždy byli ale vítáni, i když měli pomoci město bránit. Jednalo se prostě o profesionální vojáky, jejichž krátkodobá přítomnost ve městě narušila jeho pravidelný chod a zvyklosti.

 Portrét kapitána Leonarda da Vinciho, také známé jako il Condottiero, 1480. Condottiero znamenalo „vůdce žoldáků“ v Itálii během pozdního středověku a renesance.Portrét kapitána Leonarda da Vinciho, také známé jako il Condottiero, 1480. Condottiero znamenalo „vůdce žoldáků“ v Itálii během pozdního středověku a renesance.Zdroj: Leonardo da Vinci / Creative Commons, volné dílo https://creativecommons.org/publicdomain/

Filippo Strozzi – vzestup a pád

Někteří žoldnéři dosáhli ale opravdové slávy a byli najímáni nejrůznějšími zeměmi. Jedním z nich je například i neprávem zapomenutý Filippo Strozzi, Ital, který pracoval ve službách francouzské i německé armády, voják štěstěny par excellence. Jeho život naplnil představy renesančního dobrodruha a žoldnéře téměř dokonale.

Pocházel z vážené středověké rodiny finančních bankéřů a vysokých úředníků, která po léta bojovala s rodem Medicejských. Jeho vzorem byl jeho otec Piero, který udělal ve francouzských službách slušnou vojenskou kariéru a díky jeho vlivu se malý Filippo v sedmi letech stal pážetem francouzského dauphina, budoucího francouzského krále Františka II. Celé jeho dětství Filippo následoval otcova vojenská dobrodružství, takže se rozhodl jít v jeho stopách.

Zdroj: Youtube

Rodina ale kupodivu jeho nadšení nepodpořila, takže musel v 16 letech utéct z domova. Jeho vojenská kariéra jej zavedla do všech koutů tehdejší Evropy. Vyznamenal se velkou odvahou a schopnostmi, takže jeho jméno vešlo brzy ve známost. Ostatně, všichni již znali jméno jeho otce. Brzy se tak dostal dokonce do osobní kampanile vévody de Guis. 

Byl svědkem smrti svého otce, což jím velmi otřáslo – stal se hlavou rodiny, ale k tomu dále putoval ze země do země. V roce 1560 nepřátelství mezi Anglií, Francií a Skotskem skončilo Edinburským mírem a pro francouzské bojovníky, tedy i pro Strozziho, nastal čas se obrátit a odjet domů. Skotské dobrodružství mu přineslo potvrzení dědictví panství Épernay a za svou chrabrou vojenskou službu byl v roce 1563 jmenován plukovníkem královské gardy. V příštích letech bojoval prakticky na všech evropských frontách a v roce 1564 bojoval proti rozpínání Osmanské říše v tažení v kontingentu Maxmiliána II. Habsburského. Pak bojoval na Maltě, v Římě a zpět doma ve Francii, která se zmítala v náboženských válkách mezi katolíky a hugenoty. Strozzi stál na katolické straně a fakticky velel katolickým armádám v zemi. Nejvíce se proslavil obléháním La Rochelle v období 1572–1573.

Žoldnéři byli pro některá města spásouŽoldnéři byli pro některá města spásou, ilustrační foto Zdroj: Autor: Kozlik / Shutterstock

Stejně rychle jako vzešla, jeho hvězda však i zhasla: Byl popraven jako pirát, když se postavil do čela flotily, která měla podpořit nárok na vládu portugalského následníka trůnu proti španělskému králi Filipovi II. na Azorech.

Hrdinný život tohoto rytíře štěstěny je příkladem žoldnéře, jehož jméno bylo známé a za jehož služby se platilo zlatem, panstvím a jeho sláva předčila jiné. Ne každý žoldák ale měl takové štěstí.

Zdroje:

en.wikipedia.orgwww.militaryhistory.eu,www.militaryhistory.eu/, cs.wikipedia.org