Historie

Jan Hus byl vzorem Mussoliniho. Jeho vztah k českému kazateli měl ukázat film

6. červenec 2017 četba na 6 minut
Socha Jana Husa na pražském Staroměstském náměstí.

Socha Jana Husa na pražském Staroměstském náměstí.

Foto: Deník/Šimánek Vít

Vero eretico. Pravý kacíř. Tak své rané články podepisoval někdejší italský socialistický žurnalista a pozdější fašistický diktátor Benito Mussolini. Inspirací pro tuto přezdívku se mu stal český kazatel ze začátku 15. století Jan Hus. Toto "duchovní napojení" nepřestává zajímat umělce.

Je to už patnáct let, co na Barrandově vznikl námět na velkofilm nazvaný Vero eretico - Pravý kacíř. Šlo o fantaskní příběh, který se měl odehrávat napříč stoletími a spojovat prostřednictvím italské dívky Husovu osobnost s mladým Benitem Mussolinim. Literární scénář tehdy připravil Václav Dušek, historické podklady dodal historik Pavel Helan a projekt se snažil získat podporu zahraničních koproducentů.

FOTOGALERIE

Natáčení televizního filmu České televize Jan Hus. Natáčení televizního filmu České televize Jan Hus. Natáčení televizního filmu České televize Jan Hus.

Film nakonec nevznikl, ale jeho předběžná prezentace i tak zviditelnila jednu skutečnost, která do té doby nebyla v souvislosti s českým kazatelem z doby pozdního středověku tak známá: Italský fašistický diktátor totiž jistou dobu viděl v Janu Husovi svůj velký vzor.

Jenský kodex: Upálení Mistra Jana Husa

Mistr Jan Hus: 601 let od mučednické smrti

6. červenec 2016 četba na 3 minuty

Mussolini sepsal ve svém mládí, ještě jako radikální socialista, monografii nazvanou Giovanni Huss il Veridico, tedy Jan Hus, hlasatel pravdy. Mussolini se s Husem do určité míry ztotožňoval, o čemž svědčí i již zmíněný pseudonym, jímž pozdější diktátor podepisoval některé ze svých žurnalistických textů. Přívlastek "veridico", tedy "hlasatel pravdy" či "pravdomluvný" totiž blízce souzní se zvoleným "vero eretico", tedy "pravý kacíř". Mussolinimu imponovalo i nábožensko-mystické pojetí revoluce, které bylo pro husitství charakteristické.

Podle historika Pavla Helana vnímal Mussolini českého kazatele Jana Husa jako toho, kdo shrnoval a řídil veškeré úsilí, což bylo Mussoliniho pojetí úlohy osobnosti v dějinách. Husovu smrt bral jako prvek, který „zušlechťuje“ předchozí učení, přičemž poukazuje na hanebnost jeho soudců, tedy katolické církve.

V knize Vero eretico - Pravý kacíř Mussolini komentoval i charakter husitského hnutí, jeho rozštěpení na radikální a umírněnější skupinu, a reflektoval skutečnost, že hnutí skončilo kompromisem a že „bylo zabito politickou stranou“ – tedy jednou ze stran, která vznikla po rozštěpení, a to konkrétně tou umírněnější, která zlikvidovala stranu radikální. Mussolini nahlížel na společnost jako na stranický boj štěpící síly.

Mladému italskému socialistovi, který v té době ještě neměl za sebou krvavou minulost, bylo vůbec české prostředí sympatické, což lze vysledovat i v některých dalších jeho pracích. Například ve své próze Claudia Particella, milenka kardinála z roku 1909 vylíčil Mussolini v postavě kardinálova kočího "Čecha, schopného udržet tajemství i za nejtěžšího mučení".

Během 1. světové války pak Mussolini psal mimořádně oslavně o československých legiích. Jejich boj pro něj představoval navázání na vojenské tradice Jana Žižky a duchovní učení právě Jana Husa. V roce 1918 si dokonce poznamenal: "Češi, a pod tímto obecným určením pojímáme ty pocházející z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, jsou snad nejlepšími vojáky na světě… Tento válečnický národ má ještě kvality z dob Husa… Nic a nikdo nemůže zadržet syny Bohemie. Hlásí se o své místo, kdekoli se bojuje za spravedlnost a za svobodu…"

Československé legie mu byly vhod i při kritice "pangermanismu", kdy prohlašoval, že Češi, na rozdíl "od věrných habsburských přisluhovačů Chorvatů", hojně dezertovali z rakousko-uherské armády.

Jako pozdější diktátor, když se postavil po bok Hitlera, své názory změnil a začal zdůrazňovat, že v Italech koluje pravá árijská krev a že je důležité si uvědomit, že Italové nejsou "žádní Češi, žádní Slované". V tomto směru mu už Hus, charakteristický hlubokou vnitřní konzistencí svých postojů, vzorem opravdu nebyl. 

Film, který se před patnácti lety začal připravovat, se však měl zaměřit právě na ono rané období, kdy Mussolini psal o Husovi obdivnou, byť značně nepřesnou monografii. Hlavním protagonistou však neměl být ani on, ani Hus, ale Mussoliniho milenka Claretta. Ta se měla v pohádkově laděném příběhu propadnout časoprostorem do 15. století a stát se svědkem církevního úpadku, Husovy smrti i krvavých excesů husitských válek. 

Hus tak v příběhu vystupoval jako hlas svědomí, jako osobnost, jež si uvědomuje, že čisté ideje přinášejí tragické důsledky, pokud se je někdo pokusí prosadit násilím. V prolnutých časových rovinách se tak český kazatel snažil přimět milenku nastupujícího italského diktátora, aby Mussoliniho zastavila. Claretta však jeho snahu odmítla a na znamení obdivu ke svému milenci měla sama přihodit na Husovu hranici otýpku se slovy: "Slabochu! Benito to dokáže!" V téže chvíli vrcholila podle scénáře Mussoliniho cesta k moci.

Socha Jana Husa na pražském Staroměstském náměstí.

Hus a jeho stopa v dějinách

4. červenec 2015 četba na 14 minut

Hraný film o vztahu Mussoliniho k Husovi se ale nakonec nerealizoval a ke kulatému výročí v roce 2015 vznikl Hus docela jiný, o poznání "tradičněji" pojatý - šlo o třídílnou televizní inscenaci Jan Hus z pera Evy Kantorkové, kterou natočil režisér Jiří Svoboda s Matějem Hádkem v hlavní roli.

Duchovní napojení "Duceho" (jak zněla Mussoliniho diktátorská přezdívka) na Jana Husa připomněl alespoň dokument Druhý život Mistra Jana Husa, který natočila herečka a dokumentaristka Petra Nesvačilová. Alespoň její snímek tak dokládá, jak si každá doba a každý politik snaží přizpůsobit českého kazatele ke svému obrazu.