Design a architektura

Nebourejte Transgas, žádali lidé. Spíš než developera ale vinili stát

2. duben 2017 četba na 6 minut
Architekt Václav Aulický před budovou Transgasu

Architekt Václav Aulický před budovou Transgasu

Foto: ČTK

Až kolem tisícovky lidí se sešlo v sobotu 1. dubna u komplexu budov Transgas na začátku pražské Vinohradské třídy. Komplex má padnout za oběť demolici, proti čemuž se staví mimo jiné jeden z jeho architektů Václav Aulický a Klub za starou Prahu. V následné diskusi, realizované v bývalém Federálním shromáždění naproti Národnímu muzeu, zněly zejména výtky vůči státní památkové péči. Zazněla tam i obava, že stejný osud hrozí karlovarskému hotelu Thermal.

"Jsem rád, že jste tady, budu mít aspoň pocit, že zbourá-li se Transgas, zbourala se dobrá budova a ne špatná," pozdravil přítomné architekt Václav Aulický, který přiblížil přítomným historii budovy. Ta vznikla mezi lety 1966 až 1976 podle projektu Iva Loose, Jindřicha Malátka, Jana Eisenreicha a Václava Aulického a je označována za symbol přechodu mezi brutalistním a technicistním přístupem k architektuře, přičemž oba se na ní projevily. Budova původně sloužila pro potřeby řídicího centra mezinárodního plynovodu ze SSSR do zemí západní Evropy.

FOTOGALERIE

Architekt Václav Aulický před budovou Transgasu Budova Transgas Budova Transgas

"Vinen je stát, ne investor"

V posledních letech patřil Transgas státem vlastněné Všeobecné zdravotní pojišťovně, která ho prodala soukromému investorovi. Ten se netajil záměrem dům zbourat a na jeho místě vystavět novou administrativní budovu podle návrhu architekta Jana Ciglera, mimo jiné tvůrce pražských staveb Florentinum a Quadrio. Přístup investora obhajoval při besedě v bývalém Federálním shromáždění jeho zástupce Petr Herman. Podle něj investor kupoval Transgas jako dožívající budovu, jež už neplní účel, pro který byla postavena, s tím, že na jejím místě vyroste něco nového. Stávající Transgas podle Hermana neumožňuje efektivní využití místa ani sociální interakci. "Máme tu kulhající kancelářskou budovu, do níž si naši zákazníci sednout nepůjdou. Chceme něco, co nemá budoucnost, nahradit něčím, co budoucnost má," uvedl Herman.

Podle něj by investor uvítal, kdyby stát vypracoval soupis budov, o jejichž zachování má zájem a jejich případný prodej se váže na povinnost je zachovat. To se ale v případě Transgasu nestalo. "Kdyby takový seznam existoval, bylo by to pro nás daleko snazší, věděli bychom, co můžeme a co ne. Takhle máme dojem, že veřejné tlaky se pokaždé akcelerují až ve chvíli, kdy někdo přijde s tím, že chce něco nového," konstatoval Herman.

S tím částečně souhlasil i Aulický, podle nějž základní problém nevznikl na straně investora, ale státu. "Budova patřila VZP, která je podnikem se státním podílem. Stát mohl a měl při prodeji stanovit podmínky tak, aby investor věděl, do čeho jde. Soukromí podnikatelé nejsou zločinci a já chápu, že investují peníze s cílem dosáhnout zisku," řekl Aulický, který podle svých slov navrhl z vlastní iniciativy i možné úpravy celého areálu tak, aby ten vyhovoval současným podmínkám.

Herman nicméně argumentoval, že ani tyto úpravy nebyly dostatečné. "Vyhodnotili jsme je jako neoptimální pro danou lokalitu. Ani tato studie nesplňovala, co má splňovat moderní budova, bylo to bohužel jen repasování něčeho, co tu je," tvrdil Herman.

I podle dalších diskutujících pochybil při prodeji Transgasu a následném zamítnutí jeho památkové ochrany zejména stát, zvláště pak orgány památkové péče. "Budova byla ve státních rukou, a ten se jí zbavil. Nebylo by fér vinit nového vlastníka z nekultivovanosti. Přijde mi, že to, co prožíváme, je především krize památkové péče. Ti lidé jsou podfinancovaní, zahlcení administrativou, je tam velká fluktuace, a památková péče tak není ani schopna definovat v úrovni operací nějaké teze, kterých se má držet," prohlásil na setkání Petr Hlaváček, loni odvolaný šéf pražského Institutu plánování rozvoje.

Podle designéra a sochaře Pavla Karouse selhává dlouhodobě od roku 1991 také české ministerstvo kultury, jež neplní svou základní funkci, kterou má být ochrana kulturního dědictví. Karous to ilustroval na příkladu nedávného zbourání pražského hotelu Praha, který byl navržen na památkovou ochranu, ale o jeho demolici rozhodlo ministerstvo kultury vlády v demisi, nebo likvidace libereckého obchodního domu Ještěd. "Hrozí nebezpečí, že si sami zlikvidujeme všechna významná architektonická díla období 60., 70. a 80. let minulého století," varovali diskutující, kteří stále na straně zachování Transgasu.

Může padnout i Thermal, varuje Vladimir 518

Podobně se vyjádřil i český rapper Vladimir518, který dlouhodobě veřejně obhajuje a propaguje brutalistní architekturu socialistického období. "Před patnácti lety jsem si řekl, že coby někdo, kdo stojí vně architektonického ghetta, změním názor veřejnosti na tuto architekturu. Když jsem tehdy zmínil třeba jméno architekta Karla Pragera (tvůrce zmíněného Federálního shromáždění nebo například Nové scény Národního divadla, pozn. red.), tak si lidé ťukali na čelo, pokud mi rovnou nenadávali. Od té doby jsem zaznamenal obrovský progres a vzedmutou vlnu zájmu o tuto architekturu, ale teď vidím, že ani přesto není naše aktivita dost silná a propadám stále větší frustraci. Nejde jen o Transgas. Mám za sebou let několik let organizování podpory pro karlovarský Thermal a zjišťuji, že podle posledního vývoje situace má být zbourán. Ale jestli jsme jako společnost tak hloupí, že si nedokážeme ochránit kus vlastní historie, tak si ty baráky možná opravdu nezasloužíme," řekl emotivně rapper.

O osudu pražského Transgasu by měla 13. dubna rozhodnout rozkladová komise, která bude přezkoumávat podnět Klubu za starou Prahu. Ten se odvolal proti loňskému rozhodnutí ministerstva kultury, jež odmítlo prohlásit stavbu za památku, a navrhl ji opětovně na památkovou ochranu. 

Zástupci ministerstva kultury, památkové péče ani pražská primátorka Adriana Krnáčová přes původně přislíbenou účast na setkání nedorazili a omluvili se.