Chladné ráno v Jizerských horách slibovalo změnu života. Sedm mladých skautů z nedalekého Železného Brodu však netušilo, že místo, aby překročili hranici a utekli do západního Německa, číhají na ně profesionální policisté. 24. červenec 1949 se zapsal do historie jako jedna z nejbrutálnějších komunistických akcí.

Do svobodného světa je měl převést Jiří Hilger, dvojitý agent, který policii utajovanou akci prozradil. Příslušníci Sboru národní bezpečnosti na nic nečekali a pod názvem "akce Jizerka" se vydali do lesů s cílem útěk překazit. Samotná akce Jizerka měla být jen malým střípkem cílené likvidace skautingu, ke kterému přikročili komunisté v roce 1948. Po skončení války totiž skauting zažil obrovský boom a k příznivcům junácké lilie patřilo okolo 250 tisíc chlapců a děvčat. Komunisté ve skautech viděli “nepřáteli režimu” a “nepřáteli lidu”, jelikož se množily případy skautského protikomunistického odboje. „Po únoru se snažili převést skauty do Svazu mládeže. Jenže do toho nikdo neměl velké chutě. Bylo jen pár jedinců, kteří se nechali zlámat. Bylo potřeba razantně zakročit. Bylo takový heslo: Když padne hlava cizí, tak problémy zmizí. Tak se likvidovaly myšlenky lidí, pokud možno s jejich nositeli,“ říká pro server pametnaroda.cz jeden z přeživších z akce Jizerka Radomil Raja.

Když byl se svými kamarády v létě roku 1949 upozorněn na to, že se chystá jejich zatčení, na nic nečekal. Šest mladých kluků spolu s pětatřicetiletým vedoucím Jiřím Habou se odebrali do Jizerských hor. Netušili však, že jsou jen pěšáky dvojitého agenta Jiřího Hilnera, který celou tajnou emigraci organizoval. Tři z Rajových kamarádů tábořili v Jizerských horách už dva týdny, když se k nim přidali zbývající členové. „Měli jsme tam vyčkat, než bude ta vhodná chvíle. Mezitím, to jsme tehdy nevěděli, jsme tam byli již očekáváni. SNB už tam prostě čekala v pohotovosti, nechali nás tam zabydlet a v noci obstoupili celý úsek.“ Popisuje Radomil Raja.

Chlapci spali ve dvou stanech s dřevěnými podsadami a to, že právě spali na zemi, jim zachránilo život. Při prvním útoku byli ale zraněni a nejhůř na tom byl jejich vedoucí Jiří Haba. Po rozkazu, aby ze stanů vylezli, on toho schopen nebyl. „Jak jsme tam prostě leželi, tak přiběhl jeden nebo dva policajti a vystříleli celý zásobník. Vedle mne zastřelili Tomáše Hübnera z Brodu, mladého kluka. Mne postřelili do nohu, Pepíka Veselého, Jindru Kokošku postřelili. Takže tam vypálil do těch těl zhruba sedm ran. Když měnil zásobník, že bude pokračovat, tak někdo ho tam okřikl, nevím, kdo to byl. Říká: „Soudruhu či soudruzi, neprasečte, potřebujeme také nějaké živé.‘“ Vzpomíná na krvavý masakr Radomil Raja, kterému v době útoku nebylo ani 18 let.

To, s jakou krutostí si SNB počínalo, dokazují také dva kulomety, které do hor dotáhli. Stan, ve kterém ležel zraněný Haba, úplně rozstříleli. Bezpečnost po krutém útoku odvedla zraněné do tanvaldské nemocnice na základní ošetření a poté do vojenské nemocnice v Praze na Pankráci. Radomil Raja byl odsouzen na dva a půl roku, léčil se s roztříštěným ramenním kloubem a díky tomu, že byl částečný invalida, byl jeho trest nižší než u jeho kamarádů, kteří dostali čtyři až šest let v pracovním kriminálu.

Neúcta komunistického režimu k mrtvým chlapcům hnula žlučí i hrobníkovi v Hejnic. „Hrobníkem tam byl Němec, takový slušný člověk, starší pán. Oni byli vysvlečený donaha. On je odmítl pohřbít, říkal, že takhle se nepohřbívalo ani za války, museli tak na ně něco dát. Zakopali je tedy na hejnickém hřbitově jako psy, on musel podepsat mlčenlivost, že nikomu nic nesdělí. Byl slušný, takže nám to řekl. Zjistili jsme po roce 1990, kde leží, provedla se exhumace, aspoň jejich ostatky se dostaly do hrobů jejich rodičů. Co je na věci největší tragédie vedle těch lidských životů? Poněvadž nebyli odsouzení, nemohli být ani rehabilitováni, ani jejich rodinám se nikdo po devadesátém roce neomluvil.“ Doplňuje smutně Radomír Raja.

Bezpečnost také vytvořila oficiální verzi, při které se skauti chystali za pomoci západních agentů podpořit chystaný ozbrojený protikomunistický převrat. Podle této verze se měli místo stanů opevnit v betonových bunkrech pohraničního opevnění, které se také na hřebenech nedaleko Smědavy nacházejí. V této verzi měl Jiří Haba zastřelit Tomáše Hübnera a poté spáchat sebevraždu.