Bitva u Vídně: krvavé střetnutí, které zachránilo křesťanskou Evropu

12. září 2018 četba na 10 minut
Jan III. Sobieski žehná polské jízdě před útokem na Osmany

Jan III. Sobieski žehná polské jízdě před útokem na Osmany

Foto: volne dílo: Juliusz Kossak/wikimedia.org

Právě dnes uplynulo 335 let, kdy se podařilo spojeným říšským, habsburským a polským vojskům prolomit obléhání Vídně a rozprášit výrazně větší osmanské vojsko Kary Mustafy Paši. Stačilo jen málo a dějiny Evropy se mohly ubírat jiným směrem. K vzestupu Habsburské říše by nedošlo a přinejmenším střed Evropy včetně českých zemí by se dnes modlil směrem k Mekce a křesťanské kostely a katedrály by nahradily mešity.

Když 14. července 1683 přitáhli Osmané k branám Vídně poslal Kara Mustafa obráncům dopis, ve kterém je vyzval ke kapitulaci. O tom, že Osmané po předchozí zkušenosti nepochybovali, že tentokrát uspějí, pak svědčí jeho obsah.

Mustafa posádce obležené Vídně nabídl v podstatě tři možnosti. Buď mohli přestoupit na islám a Vídeň by byla ušetřena, nebo se mohli vzdát a zůstat křesťany. V takovém případě jim slíbil možnost volného odchodu s veškerým majetkem. V případě, že nepřestoupí na islám a nevzdají se, je však měl čekat krutý osud, který plně vyjadřovala závěrečná slova dopisu:

„Poté budou při všemocném Alláhovi, jenž stvořil nebesa i zemi a kromě nějž není boha, vaše příbytky vypleněny a vaše děti zotročeny. Pokoj buď těm, kdo kráčí po cestě pravé!“

Hrabě Starhemberg tuto nabídku ke kapitulaci rezolutně odmítl. O den později začalo osmanské dělostřelectvo ostřelovat hradby. Paradoxně jedním z prvních zraněných byl samotný vrchní vojenský velitel Vídně, který poté musel na tři dny předat velení veteránovi třicetileté války hraběti Kaplířovi ze Sulevic.

Současně začali minéři s budováním složitého systému zákopů, který je měl dovést až k městskému opevnění, aby zde položili podzemní miny. Poté, co byl 25. července vyhozen do vzduchu podkop na konci hlavní hradby, pronikly do města elitní osmanské jednotky janičářů. Obráncům se je však podařilo v boji muže proti muže odrazit a zatlačit zpět do hradebního příkopu.

Další velký nápor následoval třetího srpna, kdy byl dobyt první ravelin ve směru útoku a následujícího dne se podařilo čtyřem tisícovkám janičářů proniknout až do centra města. I tento útok však byl obránci s nejvyšším vypětím odražen.

Po osmi týdnech však už začala být situace kritická. Ve městě vypukla epidemie úplavice, která kosila obránce se stejnou urputností jako turecké střely. Obránci již přišli o osm tisíc mužů, když odolali osmnácti velkým osmanským útokům a sami provedli 24 výpadů. Naproti tomu Osmané zatím před Vídní ztratili přibližně 45 tisíc mužů. Přesto jich však stále více než 150 tisíc zbývalo.

V hradbách byly po minových útocích a ostřelování mohutné průlomy. Jako poslední linie obrany byla narychlo upravena původní středověká hradba města. Každá větší budova ve městě pak byla opevněna jako samostatná pevnost. Zdálo se, že devatenáctému útoku již Vídeň nemůže odolat a zachránit jí mohla pouze pomoc zvenčí a ta také nakonec přišla.

Rozhodli elitní polští husaři

Spojená říšská, habsburská a polská vojska vedená polským králem Janem III. Sobieským, lotrinským vévodou Karlem V. a saským kurfiřtem Janem Jiřím III. se objevila na výšinách severně od obleženého města 12. září ráno. Tvořilo je přibližně 70 tisíc mužů, z čehož necelou polovinu představovala jízda a 152 děl.

Kara Mustafa zareagoval na nové nebezpečí rozdělením svých zbývajících sil na dvě části. Větší část zvětšila svůj tlak na Vídeň ve snaze jí na poslední chvíli dobýt a menší přešla do obranných pozic.

Jako první zaútočili ráno Osmané, ale byli odraženi. Během dne pak během těžkých bojů obsadily říšská vojska několik důležitých osmanských stanovišť. Kolem poledne se jim pak podařilo dobýt i silně opevněný Nussdorf a Heiligenstadt.

Kolem páté hodiny odpoledne se pod soustředěnou palbou císařské pěchoty a dělostřelectva zhroutil turecký střed a pravé křídlo. Poslední tečkou pak byl o hodinu později útok 14 tisíc obrněných polských husarů a čtyř tisíc německých jezdců pod vedením polského krále Jana III. Sobieského na turecké jezdectvo.

Zdroj: Youtube

Jako první z bitevního pole uprchly zbytky Tatarů za kterými následovaly prořídlé jednotky osmanských jezdeckých jednotek sipahíů. Polští husaři pobíjející osmanské pěšáky se dostali až do hlavního tureckého tábora. To již velitel osmanské armády Kara Mustafa na nic nečekal a dal se na útěk, ke kterému se přidaly i jednotky dosud obléhající Vídeň. Těm následně v posledním výpadu vpadli do zad vyčerpaní obránci města.

Bitva nastartovala kavárenskou tradici

Zatímco bitva trvala skoro celý den, rozhodující polský útok trval pouhou půlhodinu. Osmané v bitvě ztratily přibližně deset tisíc muž. Dalších 30 tisíc pak bylo zraněno. Vítězství křesťanského vojska u Vídně znamenala začátek konce osmanských ambicí ve Střední Evropě.

V Istanbulu potupná porážka u Vídně a následující vojenské nezdary, díky nimž se museli Osmané v roce 1686 úplně stáhnout z Uher, vyvolaly politickou krizi. Ta nakonec vedla v roce 1687 ke svržení sultána Mehmeda IV. Toho se však hlavní viník nezdaru u Vídně Kara Mustafa nedožil. Na příkaz sultána byl zbaven všech svých funkcí a hodností a 25. prosince 1683 sťat v Bělehradě. 

Kromě záchrany křesťanské Evropy pomohla bitva u Vídně nastartovat i vídeňskou tradici pití kávy a kavárenství. V dobytém osmanském táboře objevili spojenecké jednotky mimo jiné i několik žoků s praženými kávovými zrny, které nejprve považovali za krmivo pro velbloudy.

První vídeňskou kavárnu nazvanou „U Modré lahve“ založil cestovatel a voják jménem Kolschitzky, který přitom využil právě tuto válečnou kořist. Koncesi k provozování kavárny mu udělil císař Leopold I. za statečnost při oblékání Vídně.

Traduje se rovněž, že vítězství nad Osmany u Vídně v roce 1683 stálo i za vznikem oblíbených rohlíků. Jeden z vídeňských pekařů začal na jeho počest péct pečivo ve tvaru půlměsíce, což je symbol islámu.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST

Akční letáky