,,Moji matku také znásilnili. Společně se sousedy utíkala k řece Tollense, připravena skočit. Sourozenci si až s odstupem času uvědomili, že jsem ji udržel při životě, že jsem ji probral z toho transu, ve kterým byla. Lidé se v řece topili. Křičeli. Byli připraveni zemřít. Dětem se říkalo Copak chceš žít? Město hoří, tihle a tihle jsou už mrtví. A děti odpovídaly, že už nechtějí žít. A tak všichni skákali do vody, Rusům se z toho pohledu ježily vlasy na hlavě. Někteří se přesto odhodlali a snažili se topící zachránit.“ Tak popsal květnovou situaci tamější kronikář, který jako malý 14letý chlapec přežil největší masovou sebevraždu v historii Německa.

Před koncem války žilo ve městě 16 tisíc lidí, ale ještě jednou tolik bylo uprchlíků, kteří se zde skrývali před krveprolitím. Sověti se s nacisty snažili vyjednávat, ale nepochodili. Skončilo to tak, že tři vyjednávače Němci zastřelili. Pravděpodobně to byl ten zlomový okamžik, který rudoarmějce přinutil zpacifikovat neposlušný Demmin.

Wehrmacht a nacističtí příslušníci město nakonec opustili. Vojáci však po vstupu Sovětů do města odpálili mosty, takže tam uvěznili je i obyvatele. Ti sice vyvěsili bílé prapory, do Sovětů záhy začali střílet zmatení členové organizace Hitlerjugend. Nastala masová panika, Sověti rány opětovali, vypalovali domy, vraždili civilisty a znásilňovali ženy. Často si k aktům napomohli alkoholem. Trvalo to tři dlouhé dny.

Stovky mrtvých těl

Zdecimovaní obyvatelé neviděli jiného východiska, než si dobrovolně vzít život. Nebylo to těžké rozhodnutí, nacistický režim a jeho instruktážní videa je k tomu dlouhodobě připravovaly. Celé rodiny skákaly do řeky, jeden druhého topili, stříleli se navzájem do hlavy, požívali jed. Ne vždy se sebevraždy povedly: Rodiče své děti utopili, ale sebe už nedokázali. Jed, který byl pro potomky smrtelný, rodičům nestačil a malé množství pouze vyvolalo střevní potíže. Ne každá střela do hlavy končila smrtí.

Za tři dny zemřely stovky lidí. Mrtvoly řeka vyplavovala na břeh, válely se v parcích, na ulici, pod stromy, nehnutě seděly na lavičce. Nejhorší pohled byl na děti. Většina těl následně skončila v několika masových hrobech, prominentní občané se dočkali vlastního.

Sověti celou událost zatajovali, především její příčinu. O tom, co se odehrálo v Demminu, se za komunistického režimu nesmělo mluvit. Rudá armáda byla plná hrdinů, ne opilců, vrahů a násilníků. Pokud se přeci jen o událostech vedly rozhovory, přisuzovaly se činy nacistům, kteří se za sovětské vojáky vydávali.