Ernest Rosin vyrostl v malém městě Snina v západním Slovensku. Jeho rodiče měli malý obchůdek a šest dětí. Když antisemitické nálady ve 30. letech pronikly i na odlehlý venkov, Ernest se rozhodl emigrovat do Palestiny. Protože se ale na dva roky upsal armádě, jeho cesta se odložila. Staršímu bratrovi se mezitím podařilo vycestovat do Spojených států. Ernest se v roce 1939 přesunul do Bratislavy a přihlásil se do kurzu, který mu měl pomoci získat víza na Blízký východ.
Když pak v osudném roce 1942 přijel za rodičemi oslavit Pesach, gestapo zatklo celou rodinu. Ernest byl transportován do Osvětimi.
Jako mladý a práce schopný byl zařazen na těžkou práci ve štěrkovém lomu. Protože uměl plynně německy, esesáci mu svěřili i trochu administrativy: vedl jim záznamy o počtu mrtvých vězňů. Našel si přátele mezi členy tzv. sonderkomanda, které pracovalo přímo u pecí krematoria a bylo nuceno spalovat těla obětí z plynových komor.
Po útěku dvou vězňů na Ernesta padlo podezření, že jim pomáhal. Dozorci ho krutě mučili, ale jakýmsi zázrakem ho nezabili. Ernestovi bylo nicméně jasné, že v tomto pekle mu už mnoho času nezbývá.
Během pracovního dne v lomu se s jedním spoluvězněm schoval do vykopané jámy o rozměrech asi metr krát metr. Ostatní vězni pak úkryt zakryli dřevěnou deskou, na kterou nasypali hlínu smíchanou s ruským tabákem, aby zmátli čich psů. Ernest a jeho společník strávili v jámě tři dny a tři noci, než dozorci vzdali pátrací akci. Teprve pak se vyplížili ven a úspěšně utekli.
Zpátky do Bratislavy se Ernest dostal částečně vlakem a částečně pěšky. Do konce války neustále měnil bydliště, aby se vyhnul dalšímu zatčení. Z jeho rodiny téměř nikdo jiný válku nepřežil.
