Gladiátorky ve starověkém Římě: Zabíjely jako muži, chovali se k nim ale jinak

Ženy bojovaly v aréně stejně jako muži

Ženy bojovaly v aréně stejně jako muži

Foto: Profimedia

O existenci gladiátorů bylo napsáno nepřeberně literárních děl a natočeno mnoho filmů. Málokdo ale ví, že existovaly i gladiátorky, tedy ženy, které se účastnily římských her. Novodobí vědci je pojmenovali gladiatrix.

Ženy gladiátorky byly sice vzácné, ale existovaly. Řada žen se účastnila veřejných římských her, a přestože tato praxe byla římskými spisovatelkami často kritizována, byly dokonce učiněny pokusy o její regulaci prostřednictvím legislativy.

Ženy v aréně 

O ženských bojovnících hovoří starověké texty jako o ludia (ženské představitelky v ludi, na festivalu nebo zábavě) či mulieres (obecný výraz pro ženy), ale jen málokdy jsou označovány pojmem honosnějším, feminae (dámy). To dokazuje, že arénou byly přitahovány spíše a nejčastěji jen ženy z nižších vrstev.

Podle statě Jashuy J. Marka publikované na worldhistory.com však existuje množství důkazů i o tom, že gladiátorkami se stávaly i ženy vyššího postavení. Termín gladiatrix se přitom objevil až v moderní historii, kolem roku 1800 n. l.

O životě ženských gladiatrix toho není moc známoO životě ženských gladiatrix toho není moc známoZdroj: Autor: meirion matthias / Shutterstock

Ženy, které si zvolily život v aréně - a zdá se, že to byla volba -, mohly být motivovány touhou po nezávislosti, šancí na slávu a finančními odměnami včetně odpuštění dluhu u těch chudších. Mohli bychom se domnívat, že boje v aréně zbavovaly ženy postavení, ale opak je pravdou - ženské gladiátorky byly velebeny stejně vysoko jako jejich mužské protějšky.

Obecně měly ženy v Římě - ať už v době republiky nebo pozdější říše - jen málo svobod a byly definovány jejich vztahem k mužům.

Koloseum je jednou z nejvýraznějších památek starověkého Říma, i světa.

Hypogeum: Tajemné chodby pod Koloseem s branou smrti a života. K čemu byly?

Postavení žen v Římě

Ať už jde o vyšší nebo nižší třídu, od žen se očekávalo, že budou dodržovat chování, jež se od nich očekávalo. Není přitom známo, jak vnímaly své postavení samy ženy, protože téměř veškerou dochovanou literaturu z Říma píší muži.

Právě díky jakési mužské „nadřazenosti“ existovaly snahy zavést legislativu týkající se ženských gladiátorek. I učenci však měli s jejich přijetím problém: ludii jsou často doslovně interpretovány jako „herečky náboženského svátku“.

Možnost bojovat v aréně si ženy volily samy, a jak se zdá, tato možnost jim byla nabízena po poměrně dlouhou časovou etapu.

Zákaz žen v aréně – ale ne plošný

V roce 11 n.l. však  římský senát schválil zákon zakazující svobodným ženám mladším 20 let účastnit se her v aréně. Vyhláška se týkala jen volně narozených žen, nikoli tedy otrokyň.

Až císař Septemus Severus (193 - 211 n. l.) zakázal v roce 200 n. l. účast jakékoli ženy v aréně a to proto, že tyto ženy podle něj nebyly respektovány. Motivovala ho i obava, že pokud by ženy mohly trénovat jako sportovkyně, chtěly by se zúčastnit olympijských her v Řecku; a tuto vyhlídka shledal jako nechutnou a ohrožující společenský řád.

Navzdory Severově dekretu však ženy bojovaly v aréně až do 3. století n. l., o čemž svědčí nápis z Ostie, přístavního města poblíž Říma. Nápis říká, že soudce města, Hostilianus, byl první, kdo umožnil ženám bojovat v aréně od založení Ostie. Souboje se však týkaly jen žen z nižších vrstev a otrokyň, zatímco svobodné dámy z vyšší třídy bojovat nesměly. Hostilianus se tak snažil obejít Severův dekret.

Gladiátoři a hry

Gladiátorské hry vlastně začaly jako součást pohřebních rituálů, kdy se po pohřbu placení bojovníci zapojili do her, ve kterých jako poctu zobrazovali scény z populární literatury a legend, nebo ze života zesnulého. Harvey poznamenává, že „termín pro tyto hry byl munus (množné číslo munera), což znamenalo povinnost nebo závazek i dar“ (309). Tyto hry se staly u lidí stále oblíbenější zábavou, až nakonec ztratily vztah k pohřebním obřadům. Velmi často pak byly sponzorovány artistokraty, kteří tak usilovali o podporu a respekt.

Gladiátorské školy

Po čase byly gladiátorské zápasy populární natolik, že vznikly gladiátorské školy s přísným řádem a pravidly. Neexistují však záznamy, že by tyto školy navštěvovaly i ženy. Zároveň to ani nevypadá, že by ženy ve školách cvičily s muži a neexistuje dokonce žádný záznam o tom, že by žena v některém ze soubojů bojovala s mužem. Ženské gladiátorky s největší pravděpodobností trénovali jejich otcové nebo dostávaly lekce na soukromých hodinách s lanistou.

Podle typu výzbroje existovaly čtyři typy gladiátorů, jež byly striktně dodržovány a odměnou statečným byly sláva, bohatství a životní styl, o kterém „úctyhodné“ ženy v Římě nikdy nemohly snít. V pozdější pasáži z Morálních listů Seneca píše, že lidé vždy potřebovali mít v aréně kromě standardních show i nějakou formu zábavy, a tuto potřebu mohly zpočátku splnit ženské bavičky bojující s trpaslíky. Časem ale ženy účast na těchto druzích přehlídek ukončily, aby se staly gladiátorkami.

Gladiátoři žili střídmě. Úspěch v boji jim zaručil v životě velká privilegia.

Jak vypadal život ve školách pro gladiátory a další osud vycvičených mužů

Důkazy o existenci gladiátorek

V roce 1996 byly objeveny ostatky ženy, u nichž bylo dokázáno, že se jednalo o ženu bojující v aréně. Její hrob byl „vybaven“ dle pocty, jíž se gladiátorům dostávalo. Obdobné důkazy byly nalezeny i v Turecku a v Anglii. V hamburském muzeu je dnes dokonce umístěna socha ženské gladiátorky.

Zdroje:

www.worldhistory.org

human.libretexts.org

en.wikipedia.org

 

Akční letáky