Kat Jan Mydlář se měl stát lékařem, k popravování ho přivedla láska

8. červenec 2019 četba na 9 minut

Foto: shutterstock.com

Kat. Už jen ze slova, které zní jako dopad meče, mrazí… Chodívali oblečeni do černého, v kostelech i hospodách sedávali v rohu nebo u dveří. Bydleli na kraji měst, někdy i za hradbami, v takzvané katovně. Většinou se rekrutovali z řad bývalých odsouzenců, mužů bez práce nebo z katových pomocníků a nechutné „povolání“ se dědilo z otce na syna. Katův syn se mohl stát pouze katem, katova dcera si musela vzít jiného kata. Pokud popravčí zemřel bez potomků, nastoupil na jeho místo někdo z jeho pomocníků.

Kati kromě poprav také vězně mučili a vymáhali přiznání. Mimo to ještě dělali další práce, které lidem moc nevoněly - uklízeli stoky a vykonávali funkci rasa (pohodného). Přestože byli za svou práci dobře placeni, obvykle žili na okraji

Informace o jeho životě posbíral v různých archivech novinář, kulturní historik a spisovatel Josef Svátek (1835-1897) a upravil je do podoby čtyřdílného historického románu Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze. Těžko se dá posoudit, co je skutečnost a co fikce. Podle historiků uvádí řadu údajů pravdivých a řadu diskutabilních. Lze jen doufat, že Josef Svátek historické prameny ctil a lze s nimi pracovat…

Co způsobila slepá láska

Jan Mydlář se narodil v Chrudimi pravděpodobně roku 1572. Během mládí nic nenasvědčovalo tomu, že se z prvorozeného syna městského písaře jednou stane mistr popravčí. Měl hlavu otevřenou, rád se vzdělával, brzy ovládal latinu. Od dětství obdivoval felčary a ranhojiče a chtěl pomáhat lidem jako oni. Nebylo tedy překvapení, že ho rodina poslala do Prahy, kde na Karlově vysokém učení začal studovat lékařství.

Určitě by z něj byl dobrý doktor, kdyby do jeho života nezasáhla láska. Ještě před odjezdem do hlavního města se zamiloval do krásné Dorotky, dcery chrudimského konšela. Asi tři roky na ni myslel a doufal, že se s ní jednou ožení. Byl o tom přesvědčen do té doby, než se v Chrudimi rozneslo, že Dorotka čeká dítě s jiným. Vzala si bohatého starého mlynáře, ale brzy se začala dívat po mladším nápadníkovi a manžel musel z cesty. Otrávila ho. Případ byl rychle vyšetřen, úřadům se přiznala cikánka, že Dorotce obstarala jed. Kráska šla do vězení a čekala ji poprava.

Když se hrozná zpráva donesla Janu Mydlářovi, umanul si, že svou lásku osvobodí. Do Chrudimi přijel na poslední chvíli před popravou, ale do vězení za vražedkyní ho odmítli bez povolení rychtáře pustit. A tak zbyla jediná možnost: stát se pomocníkem chrudimského popravčího Matěhy. Starý kat věděl, že Jan je vzdělaný v oboru medicíny, což by se v praxi hodilo, a tak si plácli. Také mu však bylo známo, že je mladík zaslepený láskou k Dorotce. Proto byl ve střehu a Janovi plán nevyšel. Na popravišti shořela cikánka se svou pomocnicí a Dorotka byla zaživa pohřbena.

Pražským katem

Janu Mydlářovi došlo, že jeho oběť byla marná a že místo toho, aby životy zachraňoval, bude je lidem brát. Zabydlel se v chrudimské katovně a svědomitě dělal všechno, co mu bylo uloženo. Aby ho v rodném městě nikdo nepoznal, stále nosil na hlavě kápi. Nechtěl, aby na jeho rodinu padla hanba. Netrvalo dlouho a kat Matěha zemřel. Než se rozhodlo, kdo ho nahradí, bylo nutné sprovodit ze světa bandu lupičů a vrahů čekajících ve vězení. Konšelé proto narychlo povolali za dvojnásobek obvyklého honoráře kata z Prahy.

Staroměstskému mistru popravčímu Václavu Jarošovi brzy došlo, že Jan Mydlář není jen obyčejný pomocník. Když zjistil o jeho životě víc, nabídl mu, že ho vezme do Prahy, a mladík to s povděkem přijal. Od svého mistra se naučil další nezbytné dovednosti a po Jarošově smrti se ve svých zhruba 23 letech stal staroměstským katem.

Po čase se oženil s Alžbětou Špetlovou, dcerou slánského popravčího, a z katovny u Starého židovského hřbitova se přestěhovali na okraj Nového Města. Koupil dům v místech, kde je dnes ulice Na Bojišti. Nežil si špatně, jen se těžce smiřoval s tím, že je kvůli své profesi opovrhovaným člověkem. Zášť pocítil například při první veřejné pitvě předvedené Jánem Jesenským v roce 1600, když byl z místnosti vykázán, přestože ho Jesenský, jeho bývalý profesor z univerzity, na výjimečnou událost pozval.

Všechny povinnosti však plnil ke vší spokojenosti konšelů a zabodoval rovněž u Rudolfa II. Na přání císaře se kvůli tajemství elixíru mládí a získávání zlata umělou cestou vypravil na Křivoklát za uvězněným magistrem Kelleym a alchymistu usvědčil z podvodu (samozřejmě mu k přiznání pomohl mučením).

Nejtěžší zkouška

Děsivou tečku za bitvou na Bílé hoře udělala poprava 27 českých pánů a měšťanů, strůjců povstání českých stavů. Šlo o brutální exekuci, kterou chtěla habsburská dynastie zastrašit své odpůrce v odbojných českých zemích. Proběhla na Staroměstském náměstí 21. 6. 1621. Tři muži byli pověšeni, 24 přišlo o hlavu. Mydlář údajně ztupil čtyři meče. Hrozně se asi cítil, když přišel na řadu Ján Jesenský, jemuž musel vyříznout jazyk ještě před popravou. Údajně se profesorovi na popravišti omluvil, že zrovna jemu musí způsobit tak krutou bolest. Stínání nešlo jako na běžícím páse. Přítomný kněz, Jan Rozacius, si zapsal, že kat „dal při stínání pánů pozor na to, že v modlitbách jim překážeti nechtěl, ale čekal času, až smysl modliteb dokonán byl“.

V roce 1632 při popravě vojenských zběhů Jan Mydlář zjistil, že na stínání mečem jednou ranou už nemá sílu, a řemeslo po souhlasu rychtáře předal svému synovi Janu Václavovi. Postupem času se stal váženým a zámožným občanem. Ve svých 77 letech se ještě jednou oženil a ke konci života se těšil úctě, jakou se mohl chlubit jen málokterý šlechtic. Zemřel ve vysokém věku 14. března 1664.

Co musel kat V DÁVNÝCH DOBÁCH UMĚT

Stínat mečem, čtvrtit, useknout ruku nebo nohu, oběsit, lámat v kole, natahovat na skřipec, topit, upálit, zaživa pohřbít,napíchnout na kůl, vypalovat cejch, pálit ohněm, bičovat. Ovládal různé druhy mučení, řezal uši, nosy a jazyky, přibíjel za jazyk ke kůlu či šibenici, lámal vaz, končetiny a prsty… Dokázal rovnat zlomeniny i napravovat vykloubeniny a mučeného uvést do takového stavu, aby výslech mohl pokračovat. Uměl léčit některé nemoci a pomáhat od bolestí.

Známí mistři POPRAVČÍ

KAREL HUSS (1761-1838) zdědil řemeslo po otci Janu Pavlovi Hussovi. První popravu vykonal v roce 1776 pod jeho dohledem. Po čase zakotvil v Chebu, kde byl katem jeho strýc Karel Illián Huss. V roce 1781 byl po něm jmenován městským katem. Po zrušení trestu smrti se stal léčitelem. Když byla v roce 1789 funkce popravčího obnovena, už nepopravoval, ale odsouzeným veřejně vypaloval znamení hanby. JAN KŘTITEL PIPERGER (1838-1888) vykonával popravčího v Záhřebu, jeho otec a jeden z bratrů byli popravčími ve Štýrském Hradci. Za manželku si vzal vdovu Wohlschlägerovou, matku Leopolda Wohlschlägera, svého nástupce. Do Prahy byl přeložen v roce 1865 a jmenován c. a k. popravčím pro Království české. Během 23 let vykonal 50 poprav. Na svém kontě má i poslední „civilní“ popravu na veřejnosti v Čechách v Plzni roku 1871. LEOPOLD WOHLSCHLÄGER (1855-1929) byl c. a k. rakouskouherský a později československý státní popravčí. První popravy se zúčastnil v Plzni-Borech ve svých 15 letech v roce 1871 jako pomocník svého otčíma Jana Pipergera. Když roku 1888 otčím zemřel, byl vybrán do funkce popravčího pro české země. Po roce 1918 se pak stal i státním popravčím pro Čechy a Moravu v tehdejší Československé republice. Provedl 24 exekucí. V roce 1927 byl vyhlášen konkurz na místo po Leopoldu Wohlschlägerovi. Prý se hlásilo na 200 žadatelů, mezi nimi právníci, bývalý kněz a dokonce žena. Vybrali Josefa Vašáka, který v pankrácké věznici v letech 1930-1938 popravil pět vrahů. ALOIS WEISS (1906-1986), pomocník mnichovského kata, byl vybrán na místo pražského kata v nově zřízené Pankrácké sekyrkárně. Do Prahy přijel v březnu 1943. Pomocníky se mu stali jeho švagr Němec Otto Schweiger a Češi Jan Kříž, Antonín Nerad a Robert Týfa. Poslední dva skončili na oprátce.

ČERNÁ ČÍSLA

* V letech 1918-1938 bylo popraveno 21 zločinců, z toho 12 po Masarykově odstoupení z funkce prezidenta v roce 1935.

* Nacistického zločince Karla Hermanna Franka popravil 22. května 1946 na ženském vycházkovém dvoře pankrácké věznice první poválečný kat František Nenáhlo.

* Mezi lety 1945 a 1948 bylo vyneseno na 730 rozsudků smrti. V letech 1948-1968 bylo z „politických důvodů“ popraveno 248 osob.

* Nelze to spolehlivě prokázat, ale má se za to, že Miladu Horákovou popravil Vladimír Trunda, jenž profesi kata vykonával v 50. letech 20. století.

* Od roku 1954 už katem nebyl civilista, ale zaměstnanec ministerstva vnitra. Za exekuci dostal 600 korun, 200 korun jeho dva pomocníci. Jméno kata a jeho pomocníků znali pouze předseda Nejvyššího soudu a náčelník Nápravně výchovného ústavu.

* Trest smrti byl v Československu zrušen v roce 1990.