Kolonie Tichilești: Ve skrytém leprosáriu v Rumunsku dožívají poslední malomocní

22. leden 2020 četba na 3 minuty
Poslední leprosárium v Evropě se nachází v Rumunsku

Poslední leprosárium v Evropě se nachází v Rumunsku

Foto: profimedia

,,Po všechny dny, co bude postižen, zůstane nečistý. Je nečistý. Bude bydlet v odloučení, jeho obydlí bude mimo tábor.“ Jak stálo v Bibli, tak se také činilo. Posledním aktivním leprosáriem v Evropě je donedávna pro veřejnost neexistující kolonie Tichilești v Rumunsku.

Na začátku byla chatrná boudička, která se rozšířila o další podobné příbytky a nakonec se z kolonií staly odlehlé vesničky, v nichž se nikdo nechtěl ocitnout jako trvalý rezident. Občas se pro malomocné vysídlilo velké území, zřejmě nejznámějším takovým případem je havajský ostrov Molokai.

Tyto kolonie pro malomocné vznikaly už v roce 583 po lyonském koncilu. V roce 1179 se struktura leprosárií změnila, musela se soustředit kolem kostela nebo kaple, v kolonii musel být i kněz, který se o malomocné staral a léčil je, hlavně modlitbami.

Přeskočme v čase na začátek minulého století, kdy se slovo leprosárium stalo známým a odstrašujícím pojmem, avšak spíše z doslechu, příběhů a filmů, protože se lidé domnívali, že už neexistují, stejně jako lepra. Zasloužil se o to hlavně komunismus.

Komunistické tabu

Leprosárium Tichilești, nacházející se poblíž města Isaccea v župě Tulcea v Rumunsku, vzniklo v roce 1875 na místě bývalého kláštera. Traduje se, že klášter založila nemocí sužovaná šlechtična. Roku 1918 se část nemocných odvezla do města Largeanca, kde byla popravena, se zbytkem se jednalo jako s přítěží. Situace se změnila v okamžiku, kdy se v roce 1926 do vznikající osady vydal novinář, který s malomocnými několik týdnů žil a napsal o tom reportáž. Článek napomohl k vystavění do té doby neexistujícího zázemí a vláda nemocným posílala příspěvek na jídlo.

Roku 1932 se vláda rozhodla nadále nepodporovat malomocné, a odřízla je od jediného způsobu obživy. Několik se jich vydalo do blízkého města žebrat o jídlo, ale byli armádou eskortováni zpátky do kolonie. S komunismem se leprosárium dostalo na černý seznam, nesmělo se o něm mluvit nebo vědět jeho přesná lokace. Před zbytkem světa se osada zatajila a aby nedošlo k dalšímu nepovolenému odchodu, byla hlídána vojáky. Všichni malomocní, které vláda přivážela do kolonie, byli vedeni jako mrtví, aby se po nich nikdo nesháněl.

Posledních 10 pacientů

Ostrakizace skončila na začátku 90. let, kdy se armáda z leprosária stáhla. Život nemocných se změnil k lepšímu až s nástupem nového tisíciletí – o osadě se začalo veřejně mluvit a po velké medializaci dostala dotace z Evropské unie, které pomohly malomocným cítit se alespoň trochu normálně.

V leprosáriu bylo v roce 1930 evidováno kolem 200 pacientů, o 60 let později jen 39. Dnes skromnou kolonii, sežehnutou předsudky, obývá posledních 10 pacientů ve věku od 50 do 90 let, o které se stará dvacítka lékařů a jiného pomocného personálu. Společně se snaží najít radost ze života i přesto, že se jim rozpadá tělo. Návštěvníci do Tichilești nemůžou, rodinní příslušníci pacientů se návštěvám vyhýbají.

Počet nemocných malomocenstvím s každým rokem klesá, přesto se ročně nakazí až čtvrt milionu lidí z celého světa, především z rozvojových zemí. Dnes je lepra dobře léčitelná, podchytí-li se v raném stádiu.

Akční letáky