Obecně se dá říct, že už ve středověku se formovala česká tradiční kuchyně, která se může pyšnit polévkami, omáčkami, knedlíky a masovými sekanými. Naši předkové sice jedli jen dvakrát denně, zato ale konzumovali hlavně čerstvé potraviny lokálního původu. První česky psaná kuchařka se datuje do 15.století a byla součástí tzv. knih o moru. Obsahuje recepty na přípravu kaší a dušených pokrmů a ukazuje, jak se lidé ve středověku běžně stravovali (Zdroj: stredoveky-jarmark.webnode.cz).
Základem středověké kuchyně bylo obilí a luštěniny. Obilí se drtilo nahrubo i najemno a tvořila se z něj mouka, krupice, kroupy a krupky. Pěstovalo se především žito, protože je mnohem méně náročné. Právě díky tomu byla pšenice určená později spíše šlechticům. Na středověkém stole se objevují mimo tmavého chleba také nekynuté placky. Ty se připravovaly denně, protože je bylo možné s sebou vzít kamkoli. Jedly se s bylinkami a tvarohem nebo různými sladkými omáčkami. Přílohy, tak jak je známe dnes, nebyly ve středověku běžné (Zdroj:en.wikipedia.org/wiki/Medieval_cuisine). Maso se jedlo s chlebem, který často sloužil pouze jako talíř a po dojedení se hodil psům. Místo talířů se používaly dřevěné misky, jež byly vhodné na kaše. A že jich bylo! V 15. století najdeme recepty dokonce na 46 druhů kaší – z masa, mléka, smetany, vajec, jáhel nebo pohanky. Na pohanku, odolnou bylinu, se v novověku trochu zapomnělo, zato v moderní kuchyni je považována za „superpotravinu“. Obsahuje totiž vysoké množství vlákniny, zinku a aminokyselin.
Zatímco dnes nejsou luštěniny moc oblíbené a mluví se o nich jako o jídlu chudých, pro středověk byly hlavní surovinou. Čechy byly brány jako hrachová velmoc a hrách se jedl na různé způsoby denně – ať už na slano či sladko, nebo jako kaše, či ve zpracování na mouku. Hrách je velmi nenáročný na pěstování i místo, proto jej zemědělci sázeli hned vedle obilovin. Oblíbenější čočka se v Čechách pěstovala v období pravěku, ale středověký zemědělec na ni trochu zapomněl. A fazole tehdy byly luštěninou ještě úplně neznámou. S fazolemi Evropu seznámili Španělé až v 16. století, a u nás se začaly používat dokonce až ve století sedmnáctém.
Naši předkové nebyli vegetariány. Pokud měla kráva nebo koza mléko, konzumovali ho, a výrobky z něj, téměř denně. Známé jsou různé sýry, jež se později prodávaly i do zahraničí. Šlechtě ale bylinkové sýry zapáchaly a kupovat je nechtěla. Naopak maso a masné pokrmy byly na denním pořádku. Maso se uchovávalo v nasolené a vyuzené podobě, a pocházelo především z domácích zvířat. Ta totiž středověkému poddanému poskytovala také vejce.
Středověk nebyl o hladomoru, na šťavnaté maso dosáhla i nižší vrstva
Na středověkých zahrádkách se hojně pěstovalo ovoce i zelenina. Známé jsou druhy ředkve, kapusty, zelí, dýně, tykve, okurky, mrkve, cibule, česneku a řepy, z níž se nejdříve využívaly jen listy na špenát. Ovoce bylo hlavním sladidlem. V sadech rostly jabloně, hrušně, broskvoně a mezi oblíbené plody patřily švestky a třešeň. Z ovoce se také již ve středověku pálily destiláty, rovněž velmi oblíbené.
Z technologie přípravy jídel převažovalo dušení a pečení. Jedlo se dvakrát denně, kolem desáté dopoledne a před soumrakem, tedy ve čtyři nebo v šest hodin. Čeládka ale už v 16. století měla nárok i na snídani, aby měla sílu na práci. Obvykle se podávala hustá polévka a kaše. Rozšířené a víceméně pravidelné byly i půsty, které vychovávaly ke střídmosti. Právě díky celkové „životosprávě“ lze středověkou kuchyni považovat za zdravější a vyváženější, než je tomu dnes (Zdroj: www.bl.uk).
